Na start dalšího závodu se stavím přesně po roce, ano, celý rok prosvištěl aniž bych se účastnil jakéhokoliv závodu. Nepředstavitelné, ale je to pravda. Navíc během tohoto roku se stalo mnohé a poctivě jsem před startem Baroko ultra natrénoval necelé tři měsíce. Ne, že bych snad celý rok neběhal, ale 1.385 km mám jindy odběhnuto nejpozději koncem dubna, letos to je až před startem závodu, tedy začátkem září. Počítal jsem s problémy a nic si nesliboval, ale skutečnost byla ještě zajímavější.

Jak už jsem uvedl, nemám mnoho natrénováno a mé problémy se vlečou už mnoho měsíců. Během minulého roku časté vymknutí kotníku a když už jsem se v prosinci 2019 chystal na přípravu pro dubnový závod Istria 100 Miles, musel jsem si natrhnout během intervalového tréninku lýtkový sval. Jasně, u lékaře jsem opět nebyl, a z počátku jsem se to snažil pozvolna rozchodit, ale tentokrát to nešlo. Problém s kotníkem mi zabere maximálně kolem tří týdnů opatrného zatěžování, ale tohle bylo jiné.

Do dubna de-facto neběhám. Párkrát jsem to zkusil, ale pokaždé to skončilo ostrou bolestí v lýtku a kulháním zpět domů. Během dubna těch úspěšných pokusů už bylo více, ovšem ostrá bolest se koncem měsíce vrátila, a tak celý květen opět téměř bez běhání. To až v průběhu června jsem dostal znovu odvahu začít trénovat a konečně to šlo, aniž bych se vracel kulhajíc domů.

Celý červen tedy věnuji mírnému poklusávání po rovinkách a až v červenci přidávat i kopečky. Koncem července už jsem schopen během dovolené v Rakousku zvládat i obtížnější stoupání a delší trasy a tak srpen už proběhl ve standardním rytmu, kdy jsem schopný naběhat 350 km za měsíc, ale prozatím stále jen 3,5 tis. nastoupaných metrů.

Jak víte, rok 2020 je díky covid-19 totální fiasko z pohledu zrušení mnoha větších běžeckých akcí, ale mně to vlastně hrálo do karet. Dubnovou Istrii bych musel zrušit a červnové Lavaredo bych také nezvládl.

Baroko ultra 100 km (+1.800 m)

Baroko ultra jsem si vymyslel během léta jako takový test před Istrií 100 Miles, jelikož v té době se ještě počítalo s náhradním termínem na konci září. Říkal jsem si, že si v Plasech ověřím, zda jsem schopen zvládnout delší trasu, zda je kotník v pořádku, stejně jako lýtko.

Uznávám, 100 km dlouhá trasa jako test byla trochu klukovina, ale v té době jsem ještě počítal s tím, že mě na koncí září čeká 100 mil. Bože, jak troufalý občas umím být!

Už to dál nebudu rozebírat, jsem cvok, to je jisté. Ovšem díky přetrvávajícím problémům s covid-19 se letošní ročník Istria 100 Miles definitivné ruší a další bude opět tedy až v dubnovém termínu roku 2021, uf.

Takže Baroko ultra, čeká mě 100 km a nějakých 1.800 výškových metrů. To nějak zvládnu, už nejsem žádný začátečník, říkal jsem si. Bude-li držet kotník a nevrátí se problém s lýtkem, nic mě nemůže zastavit, říkal jsem si.

Jo, málem bych opemenul zmínit, že na startu Baroko ultra nejsem poprvé. Překvapení!

Už před rokem jsem zde stál a byl to můj poslední závod v roce 2019. Nic jsem o něm nepsal, ani jsem o něm nemluvil. Proč? Celý týden před závodem jsem se nechal prohánět střevní chřipkou a před startem jsem zkusil poslední záchranu v podobě tabletky imodium. Ta sice pomohla, ale na 37. km jsem se rozhodl pro bolest žaludku vzdát. Vlastně jsem to věděl už mnohem dřív, že to nezvládnu, ale chtěl jsem si být pouze jist :)

Takže Plasy, do roka a do dne.

Tentokrát se cítím naprosto v pořádku, vynechám-li silnou nervozitu a podezření na teplotu, ale nakonec se ukazuje, že jde jen o hru nervů. Tohle vše ze mne spadne v momentě, kdy vybíháme vstříc 100 kilometrům do teplé noci přesně o půlnoci z areálu Velká louka v Plasech.

Ach, jak mi tohle scházelo! Stanovil jsem si poklidné, velmi pomalé tempo s jediným cílem, dnes doběhnu zpět do areálu a nechám za sebou celou trasu. Jsem tu, abych se otestoval, ale zároveň abych si užil ten nepřekonatelný pocit z volnosti, co mi běhání přináší. Dnešní den, sobota 5.9. je mým dnem, dnem, kdy se vracím v plné síle.

Jo, tak ta předchozí věta, to jsem napsal schválně. Nic nemohlo být vzdálenější realitě, než tvrzení, že jsem v plné síle. Na druhou stranu, kde se mi nedostává sil, mám mocnější zbraně. Tvrdohlavost, chlapskou ješitnost, ale my chlapi tomu říkáme “sportovní srdíčko” :)

První občerstvovací stanice nás čeká až po 18 kilometrech v Manětíně a já si zakázal sledovat hodinky mimo ně. Pocitově se tedy držím hodně zkrátka a říkám si, nikam nechvátej, máš na to klidně i těch 16 hodin, ale jo, pokud to zvládneš kolem 14 hodin, bude to skvělé.

V Manětíně tedy poprvé kontroluji hodinky a trochu mě to vyděsilo. Sakra, 7:00 min/km, to jsem asi trochu přehnal, ale na druhou stranu se cítím naprosto v pohodě. Tak hlavně klid Michale, hlavně klid ty blázne.

Ano, během překonávání ultra vzdáleností si takhle sám se sebou vnitřně hodně povídám a věřte nebo ne, mám si toho hodně co říct :)

Svět je malý

Málem bych vynechal takovou drobnou příhodu. Ještě před odjezdem do Plas jsem z Twitteru věděl o jiném běžci, co se na poslední chvilku rozhodl pro ultra trasu stejného závodu. Neznali jsme se, pouze virtuálně, jedna velká Twitter bublina, ale jeho tvář jsem na startu poznal a tak jsem ho pozdravil. Dušan je už čtvrtým člověkem z Twitteru, kterého poznávám osobně.

Prohodíme pár slov, i s kolegou, co tam stál s Dušanem a ten po několika málo okamžicích povídá, nejsi ty z Mostu? Uf, asi už jsem fakt slavný, nemá cenu zapírat :)

No, ukázalo se, že je to soused z ulice. Běžně se potkáváme, zdravíme se na trasách kolem mostecké Matyldy, na trailech Resslu, ale v té tmě jsem ho nepoznal. On mě ano a víte podle čeho? Podíval se mi na lýtka, a že větší ještě neviděl. Hm, zase ta má lýtka, a já myslel, že díru do světa udělám trochu jinak :)

Dům z karet

Vraťme se zpět na trať, už jsem na druhé občerstvovací stanici na 26. km ve Vysočanech (Výrovec) a opět kontroluji hodinky. Tempo jsem protáhnul na 7:20 min/km, stále se cítím skvěle a říkal si, že si dál zkusím udržet tempo kolem 7:30 min/km. Doplním tedy vodu a běžím dál.

Další zastávka Rabštejn na 37. km, tam jsem minule ukončil, letos to jde dobře. Bohužel se ukazuje, že ztrácím hodně moc při sebězích. Do kopců jsem byl shopný jiné předbíhat, ale z kopců mi každý utekl do tmy přede mnou. Po všech těch vymknutých kotnících už se necítím tak odvážný a je to znát. Úzkostlivě si hlídám terén a vybírám místo kam došlápnu nohou.

Není divu, že se mi tempo znovu protáhlo a tak na 37. km mi hodinky již ukazují 7:50 min/km. Stále se uklidňuji, že i tak je to lepší než v to, co jsem vlastně doufal. Omlouval jsem si to skromnou přípravou a doufal, že to udržím.

No ovšem!

Stalo se něco neplánovaného, něco s čím jsem vůbec nepočítal a vlastně nevím, že by se mi to už někdy v minulosti přihodilo.

Někdy kolem 45. km, velice rychle za čtvrtou občerstvovací stanící se mi náhle podlamuje levé koleno. Nevěřícně se za něj chytnu a zadržuji slzy v očích. A to je jako co, tohle?! To je co za novinku?!

Začínám hledat pozici došlápnutí tak, abych byl schopen nějak pokračovat. Chvilku se to daří, ale vždy po nějaké době se mi koleno znovu a znovu podlamuje. Úpím bolestí a má vnitřní konverzace se stáčí k vyhrožování, že tohle mě nemůže zastavit. Neexistuje!

Přepínám se do režimu Rocky Balboa, neznám bolest, ale všem kolem na trati bylo jasné, že se mnou není něco v pořádku. Chvilku v poklusu, pak náhlé podlomení v koleni, úpění, vyletí pár nadávek a “svištím dál”, tak stále dokola.

Až jedna ostřílená běžkyně vytahuje rozmočený brufen, omlouvá se, že má takový už značně unavený vzhled, ale že by i tak mohl ještě posloužit. Přijímám, děkuji a ihned zapijím vodou. Nikdy dříve jsem během závodu neužil prášek proti bolesti, ale všechno je jednou poprvé.

Trvalo to poměrně dlouho, než prášek pravděpodobně zabral, až někdy kolem 70. km jsem náhle přestal cítit ostrou bolest v koleni a mohl jsem opět trochu běžet v mírném poklusu. Sice jsem sledoval tempo, ale co vám budu povídat, ještě kolem 50. km jsem byl na čase, že pokud bych si tempo držel, doběhl bych kolem 14. hodiny, ovšem to byla utopie. Tempo se protahovalo a protahovalo.

Jak jsem již psal, na 70. km však dostávám šanci trochu tempo udržet a dokonce chvilkama i zlepšit. Jsem na trati již 10 hodin a 30 minut a znovu běžím. To půjde!

Přesto mě podivně pokřivené došlapování prozrazuje a každý na trati má starost zda jsem v pořádku. Všem tak odpovídám stále stejně, nic mi není, to dojdu.

No, jak jsem řekl, podivně pokřiveně došlapuji, a to není moc dobré. Člověk se snaží ulevit největší bolesti, ale začne nezdravě zatěžovat jiné partie a tak se postupně situace nenápadně komplikuje a komplikuje.

Inferno

Co vám budu povídat, nohy byla počáteční starost, ale po 70 - 80 kilometrech už si o slovo řekla i celková únava a když se to sečetlo, na 90. km nastalo hotové inferno.

Ovšem ještě než jsem se na ten 90. km zázrakem dostal, poslední občerstvovací stanice byla na 88. km a tam jsem musel být už hodně v transu, jelikož jsem vypil po kelímku vody, koly a vyrazil na poslední část trasy. Bohužel až po dvou kilometrech jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl doplnit vodu a žádnou už nemám.

Mám před sebou posledních cca 12 km, brufen už nezabírá, sotva lezu, plazím se do Plas jako Meresjev a nemám vodu. Blahopřeji za první místo v soutěži o nejvetšího troubu na trati.

Takhle, proč jsem vlastně ještě na trati? Proč jsem to už dávno nevzdal?

Přemýšlel jsem o tom i den po závodě a myslím, že za vším byl pozvolně se zhoršující stav, kdy jsem však na samém počátku řekl, že to dojdu, a jak jsem to všem stále dokolečka opakoval, i jsem tomu uvěřil.

Tak se stalo, že se šourám poslední vesničkou Žebnice a žadonícně vyhlížím někoho za plotem u domu, až jsem konečně zahlédl dobrou duši, kterou jsem poprosil o doplnění vody. Než mi pán přinesl naplněné bidony, přišel se na mě postupně podívat jeho pes, zvědavá dcerka a nakonec i manželka, která se mě okamžitě ptala zda jsem v pořádku. No jistě, v naprostém, a já to dojdu!

To už se na trati objevuje cyklista, který začíná sbírat značení. Přijede ke mě a ptá se zda trefím i bez značení. Je to už kousek, asi 4 km do cíle, nemohu minout.

Takhle, nutno podotknout, už delší dobu vím, že nestihnu dopajdat do cíle v řádném limitu a tak jsem se v průběhu vyptával pořadatelů, zda jim nebude vadit, když dojdu hodně za limitem. Byl jsem uklidněn, že jim to vadit nebude, že po závodě stejně sedí v cíli a oslavují ukončení dalšího ročníku. To byl tedy další důvod, proč jsem pajdal dál s pocitem, že tím nikomu nepřitížím.

Co myslíte, za jak dlouho jsem těch posledních 12 km, od počátku totální katastrofy, došoural do cíle? Něco málo přes 4 hodiny!

Ani z daleka nešlo o chůzi, a nebyl to asi hezký pohled, ale v hlavě jsem si opakoval, že krůček po krůčku se tam přeci dostanu, že je to nevyhnutelné a stačí být trpělivý!

Najednou už si “vykračuji” poslední rovinkou před areálem, kolem se prochází lidi a divně mě sledují. Probíhá kolem mladík a jelikož mám stále optimismu na rozdávání, dobírám si ho, a ptám se, že to mu to ještě jako nestačilo?

Pepa, jak se mi později představil, běhal po rovince tam a zpět a když byl ve druhém kole, přiběhl ke mě, a že už vzburcoval lid v cíli, a že mě všichni čekají. Proboha, najednou jsem si uvědomil, že je to vlastně děsný průser.

Kráčí vedle mě a povzbuzuje mě, povídáme si, ale radost mi kazí těsně před cílem, že prý do cíle se nejde přímo, ale dělá se stejné kolečko kolem louky jako na samém začátku po startu. Fajn, tohle už je stejně hodně suralistický den a tak další zakřivení světa mě už nemůže rozhodit.

Mám před sebou poslední metry po asfaltu a v cíli stojí všichni organizátoři a tvoří slavobránu. Ty vole, tohle je hodně divný sen! Salvador Dalí by to lépe nenamaloval!

Bylo 18:20, kdy mi byl odštípnut z bot přidělaný čip a přistrčena židle.

Konec!

Zbývá odvyprávět pár drobných perel, ale to se hodí více ke klábosení u piva a tak pokud se někdy potkáme, rád pár dalších vtipných momentů z dnešního dne přihodím.

Tohle nebyl ultra závod, tohle byl den, kdy jsem si potřeboval dokázat, že mi není nic cennější, než udělat maximum pro dodržení svého slova. Řekl jsem, že to dojdu, a kdo já jsem abych to nedodržel?!

Moc mě mrzí, že mi v cíli zmizel z dohledu Pepa, který mi pomohl kolečko po louce dokončit. Nestihl jsem mu poděkovat.

Pepo, pokud tohle náhodou čteš, moc ti děkuji!