K sepsání těchto několika málo řádků jsem nejpve dlouhou dobu hledal vnitřní odhodlání, a následně se mi do psaní už ani nechtělo. Ovšem nebylo by to fér, a je potřeba uzavřít můj běžecký rok 2018 se vším všudy, jak se sluší a patří. Pojďme si tedy připomenout finální katastrofu tohoto roku.

Do chorvatského Omiše jsem se moc těšil. Na závod Dalmacija Ultra-Trail mám krásné vzpomínky z předchozího roku 2017, kdy jsem si zde zaběhl prozatím můj nejdelší dokončený závod na 100km a byl jsem přesvědčený, že si tu spravím chuť po letos opět nedokončeném 100 mílovém závodě na Istrii, kde jsem odstoupil po 117 km pro vymknutý kotník.

Jak píšu, byl jsem přesvědčený, ale zároveň mě celou dobu šimral žaludek z toho, jak moc jsem byl nervózní. Chtěl jsem závod dokončit, chtěl jsem to neskutečně moc. Celý rok jsem považoval za katastrofální, nic se mi nedařilo, celkově to šlo od desíti k pěti a začalo mi to mačkat vnitřní ego jak toaletní papír.

Zázrak se nedostavil

Byla mi však předurčena jiná cesta. Ani tentokrát jsem nebyl ušetřen dalšího deklasování mého ega a vyžral jsem si drtivou porážku. Naštěstí, tentokrát to bylo neuvěřitelně rychlé.

Jak píšu na začátku článku, odhodlával jsem se k sepsání těchto pár řádků delší dobu, a tak nebudu příliš zabíhat do zbytečně emočních detailů. Celá věc probíhala nějak takto …

Krásný slunečný den 19. října, nevelká skupina běžců namačkaná v uličkách Omiše čeká na startovní výstřel. Nervózní pohledy jeden na druhého, nenápadné srovnávání vybavení těch druhých a v hlavách myšlenky jako, “Nevzal jsem si nevhodný boty? Nejsou ty hůlky zbytečné? …”. Aby bylo jasno, ty boty, co jsem si vzal (HOKA ONE ONE, Speedgoat 2), tak ty si na běhání už asi nikdy nevezmu.

Výstřel a už se běželo. Dávám se do hovoru s češkou a první stoupání uběhlo ani nevím jak. Šlo to neuvěřitelně lehce a cítil jsem se opravdu silný.

Na vrcholu jsem trošku přidal, ale nepřeháněl jsem to. Užívám si slunce, a především nádherné výhledy. Cesta se kroutí, stoupá, klesá a tak stále dokola. Všude spousta kamenů, ale to je charakteristika zdejší trasy.

Pohled směrem na Split

Pohled zpět, směrem na Omiš

Přišel první větší sestup po velkých balvanech, kde si každý sám musí zvolit bezpečnou cestu. Jsem pod haldou kamenů a běžím dál na druhou stanici (Žrnovnica).

Nevím jak se to stalo, ale přišlo to jako blesk z jasného nebe. Nohy mi těžkly, dech se krátil a každé nadechnutí bylo těžší a těžší. Na stanici jsem si musel sednout a pár minut hledat sám sebe. Jestli cokoliv, tak tohle jsem nečekal.

Blbost, je to nějaká blbost a nemá cenu nad tím příliš hloubat. Vstal jsem, oblékl vestu, doplnil vodu a vyrazil dál. Ono se to nějak srovná.

A opravdu. Během pár dalších kilometrů se to srovnávalo víc a víc. To už ovšem dávno zapadlo slunce a bylo potřeba si na cestu svítit čelovkou. Miluji noční běhy. Vše je takové poklidné. Vybavuji si jak sbíhám kamennou cestou a slyším divné šustění, chrčení a bzučení, nebo co …

Chvilku přemýšlím zda to není hmyz v trávě, ale bylo to poměrně hlasité. Až když to v jednom místě bylo ještě hlasitější, zvedl jsem hlavu a uvědomil si, že ten zvuk vydávají dráty elektrického vedení.

No, ale to je taková nepodstatná vzpomínka. Podstatnější přišla záhy.

Sbíhám kopec a síla v nohou se mi vrací, stejně jako klidnější tep a dech. Asi to chtělo trochu vychladnout. Přeběhnu silnici a valím se svahem níž a níž, když …

Křup! Tentokrát to bylo ale celkem hlasité křup doprovázené ještě hlasitějším zasténáním, následovaným palbou sprostých nadávek.

Kotník. Opět.

Stojím tam na jedné noze zapřený o hůlky a zírám do tmy. Hlavou se mi honí milion a jedna věc. Nevím kolik minut uteklo, čas jako by neexistoval. Stojím tam a přemýšlím, co dál.

Zkouším udělat krok, ale napřed to vůbec nešlo. Mám se vrátit na silnici, kde stojí hlídka pořadatelů? Mám pokračovat do Solinu, kam to není zase tak daleko?

Váhám, ale nakonec se kulhám dál směrem na Solin. Přišlo však první stoupání a já poskakuji do kopce chvilku po jedné noze, chvilku s bolavým došlápnutím na vymknutý kotník.

Náhle vidím na cestě pořadatele jak mi jde pomalu naproti a okamžitě mu bylo jasné, že tady něco nehraje. Vlastně mi ani nedával moc navybranou, podal mi otevřenou plechovku černého Krušovického piva a že ji mám dopít a pomalu se dostat na cestu v předu, že on doběhne pro auto.

Tímto to skončilo na 30. km z celkem plánovaných 155 km. Bylo to rychlé!

Zbytek večera jsem strávil skvělým pokecem s mým zachráncem a následně čekáním v Solinu na další odvoz zpět do Omiše. V Solinu jsem si chvilku popovídal i s ředitelem závodu a při hodnocení zdejší trasy mě uklidňoval, že ji vybírají s ohledem na lidi odjinud, že tu jsou mnohem horší stezky. Věřím mu.

Ulomený hrot trekové hole

Takhle se končí můj “úžasný” rok 2018. Semletý na kaši následující dny neběhám, nejde to. Zkouším to po více jak dvou týdnech, ale byl to běh na truc. Kroutil jsem se u toho a začal jsem špatně došlapovat, což vyústilo v problémy s lýtky a tak se to celé táhlo a už tak mizerný výkon se zhoršoval ještě víc.

Tímto bych rád uzavřel jednu černou kapitolu mého krátkého běžeckého života. Snad jsem si z toho vzal i pár ponaučení a doufám, že už bude jenom líp.

Během cesty domů z chorvatského Omiše jsem zvažoval pauzu ve sjíždění závodů, ale vydrželo mi to pouze někam do Rakouska. Tam mi během zastávky na oběd přišla zpráva od organizátorů Lavareda, že jsem byl vylosován a mohu nastoupit na start.

Budu tam!