Myslíte si, že to byl významný den v mém životě? Ano, tak trochu byl, ale nerad bych tuto událost přeceňoval. Jednoznačně to však bylo poprvé, kdy jsem ve svém životě uběhl vzdálenost 42,195 km.

Napřed si zavzpomínám na školní léta, na hodiny tělocviku a dvanáctiminutovky. Proboha jak já je nesnášel. Běhat stále dokolečka po celou dobu dvanácti minut na školním hřišti. Nekonečných dvanáct minut.

Dokonce ani později se můj vztah k běhu nezlepšil. Na autobus, či tramvaj jsem nikdy nedobíhal, však on brzy pojede další spoj. Běhání jsem se od školních let vždy vyhýbal.

Jak asi sami dobře poznáte, člověk z podstaty věci nerad dělá cokoliv, do čeho je nucený. Co ovšem nastane v případě, že danou věc děláte rádi a dobrovolně? Nevíte, kdy přestat.

Díky pravidelnému rytmu v podobě běhacích šesti dnů v týdnu, a díky pozvolnému navyšování zátěže, přivykl jsem běhu naprosto přirozenou cestou. Zcela nenásilně, dobrovolně.

Když už jsem během tréninku nemohl běžet, šel jsem. Klíčem však bylo nezastavovat, ale neberte to doslovně. Několikrát jsem si musel sednout na lavičku, vydýchat se a počkat až se mi přestanou klepat nohy.

Byl to trénink, ale bral jsem to jako hru. Když už jsem nemohl, nepřemýšlel jsem jak si trasu zkrátit, ale jak ji překonat i s počáteční mizernou fyzičkou.

Volkswagen Prague Marathon 42,195 km

Takto ubíhalo mých patnáct tréninkových týdnů, které jsem popisoval v předchozím příspěvku a které jsem sestavil pomocí improvizace nad podobným plánem pro 50 km dlouhý závod.

Najednou je to tu, je 8. května 2016 a já se probouzím s pocitem, že nejsem připravený. Dorazil jsem do Prahy, zařadil se do špalíru tisíce natěšených běžců z celého světa a hlavou se mi stále honilo, "Je to tady. Tohle jsi chtěl.".

Ani jsem neslyšel startovní výstřel jak jsem stál v koridoru daleko od startovní čáry. To, že byl závod odstartován jsem poznal až podle pozvolného pohybu atletů kolem sebe. Přesně tak jsem běžce kolem sebe vnímal, jako vyběhané, vysportované atlety. Co tu proboha dělám?

Pomalu protínám startovní čáru, asi deset minut od výstřelu a stále neběžím tempem, které jsem si představoval. Start je zdlouhavý a lidí kolem mne je mnoho. Pomalu se prodírám kupředu a hledám si své komfortní tempo.

Až často sleduji hodinky a počítám uběhnuté kilometry. Pět kilometrů, ještě třicetsedm a bude konec. Deset kilometrů - ne, v tomhle tempu dalších třicetdva kilometrů nedám.

Běžel jsem však dál a ani jednou jsem nezastavoval, ani jednou jsem nepřešel do chůze. Věděl jsem, že po třicátém kilometru příjde krize, ale začal jsem si v hlavě stále opakovat, že je to pouze ona, hlava, která mne nutí zastavit, ale nohy chtějí běžet. Jak přehnané, ale zabralo to.

Po třicátémsedmém kilometru překonávám krizi a nohy se opět zmáhají. Jde ovšem jen o pocit, ve skutečnosti jsem v tempu přece jen trochu polevil.

Najednou to mám do cíle poslední kilometr a hlava opět remcá nohoum do jejich tempa. Svádí je zastavit, nebo alespoň přejít do chůze. Opakuji si, že přesně tohle jsem chtěl. Chtěl jsem si zaběhnout maraton, a teď ho běžím, tak přestaň poslouchat slabou hlavu a důvěřuj svým nohám.

Už vidím cílovou čáru, všude kolem spousta lidí a já cítím doslova záplavu endorfinů. Tak takové to je. Takové jsou pocity, když se člověk nevzdá a protne cílovou pásku po 42,195 kilometrech. Je to hustý. Je to fantastický pocit.

Přecházím do chůze, konečně, dostávám na krk medaily - mou vysněnou medaily. Kráčím koridorem a těším se až uvidím rodinu, ženu a děti. Chci se s někým teď hned podělit z mé radosti.

Před závodem jsem si dal tři varianty dokončení. První, optimistická varianta bylo dokončit závod v čase za 4:30:00 hodin. Druhá, poněkud černější varianta byla s časem pod 5:00:00 hodin a katastrofální scénář zněl jasně. Dokončit závod i za cenu, že to dojdu.

Výsledný čas mého prvního maratonu byl nakonec o chlup lepší než první varianta, tedy 4:28:15 hodin.

Hezký, ale jak vám jistě došlo, vzhledem k tomu, že je toto teprve třetí článek na těchto stránkách, není to konec. Je to vlastně nový začátek, jelikož tato cesta běžce, je od teď můj cíl. Od teď chci běhat mnohem více, dál a pořád. Chci poznávat nová místa, jak v přírodě, tak v mé hlavě. Chci ji naučit neodmlouvat tělu, ale naopak ho podporovat.

Další článek Předchozí článek