Už toho mám dost! Vztekám se téměř od startu a nevypadá to, že se situace zlepší. Ty otravné mouchy jsou všude. Bzučí mi neustále kolem uší, narážejí mi do vlasů, často některou omylem vdechnu, dokonce mi lezou i do uší a nosu! Když je důrazně rukama rozeženu, okamžitě se slétnou zpět a vráží do mě, jako by mi chtěly říct, ať si na ně nevyskakuji. Vzdávám to, tenhle boj nemám šanci vyhrát.
Postupem času, jak mi přibývají produktivní roky, narůstá ve mně nepokoj a pocit všednosti, který mě uvrhá do stále častějších depresivních nálad. Myslím, že nemá cenu mé duševní rozpoložení hlouběji popisovat, není to nic unikátního a takových vypálených zahrad je na světě plno. Otázkou zůstává, co s tím?
Fouká silný nárazový vítr a pocitová teplota spadla někam k nule, přesto se právě usmívám na celý svět. Cítím se skvěle. Ozývá se první ptačí štěbetání a noční tma se pozvolna rozpouští ve světle mlhavého rozbřesku. Miluji tyhle okamžiky, přichází den, jsem vysoko v horách a je tu božský klid a mír.
Podzimní návštěvy Chorvatska nás běžně táhnou do oblíbené destinace Omiš, ale letos jsme se se ženou po kratší přestávce mohli těšit na tenisové městečko Umag. Jistě, každý z trochu jiného důvodu, ačkoliv procházky po pláži, posezení v restauracích a prodloužení léta milujeme oba dva stejně. Já se však navíc tešil na dlouho odkládaný závod 100 Miles of Istria.
Už jenom cesta do Ostravy napříč celou naší republikou byla dobrodružstvím sama o sobě. "Vem to přes Polsko, nebo přes Hradec, ale hlavně nejezdi po D1", radil mi kdekdo. Sedám do auta, narychlo kupuji elektronickou dálniční známku, vyrážím směr Praha a dál po D1 na Ostravu. Přeci to nemůže být tak hrozné, řekl jsem si. A takto započal můj dlouhý den za volantem mého auta.