Podzimní návštěvy Chorvatska nás běžně táhnou do oblíbené destinace Omiš, ale letos jsme se se ženou po kratší přestávce mohli těšit na tenisové městečko Umag. Jistě, každý z trochu jiného důvodu, ačkoliv procházky po pláži, posezení v restauracích a prodloužení léta milujeme oba dva stejně. Já se však navíc tešil na dlouho odkládaný závod 100 Miles of Istria.

Registraci na tento závod jsem držel již od konce roku 2019, kdy jsem se přihlásil na 100 mílovou trasu. Ovšem přišel covid a akce se napřed odložila z dubna na září, posléze znovu na letošní duben, a následně přišel další odklad na září.

Budu upřímný, odklady jsem vítal pro svou mizernou kondici, která mě doprovázela po celý rok 2020, a teprve od začátku letošního roku jsem se snažil dostat zpět do provozuschopného stavu.

Přesto jsem celý letošní rok zvažoval, zda si nezměním registraci z trasy 100 mil na něco kratšího.

Změnu jsem odkládal až do poslední chvíle, a tím hlavním impulsem mi byl závod Beskydská sedmička, který jsem dokončil 14 dní před startem na Istrii, a po kterém jsem se potřeboval zbavit nateklého kotníku.

Obával jsem se, že nestihnu za ty dva týdny kotník vyléčit, a tak jsem požádal o změnu na krátkou trasu o délce 40 km s převýšením +930 metrů.

Aby toho nebylo málo, pár dnů po B7 jsem se začal prát i s průduškami, což byl pravděpodobně důsledek prochladnutí na Lysé hoře.

Vlastně jsem celé ty dva týdny pouze polehával a dvakrát se byl nesměle projít. Před samotným odjezdem mě zaplnila obava, zda jsem na B7 nechytil něco horšího než jen zanícené průdušky, ovšem PCR test na covid před cestou do Chorvatska byl naštěstí negativní.

Hurá na cestu

Bohužel je září a děti musí chodit do školy, jedeme tedy se ženou sami. Za ty poslední roky jsem si zvykl, že všude jezdíme celá rodina, ale letos už je všechno jinak.

Umag jsme si zamilovali, není daleko a je tu téměř neustále sluníčko, teplo a krásné moře.

Už při vyzvedávání startovního čísla si pro změnu užívám poklidné, až komorní atmosféry oproti tomu, co jsem před dvěma týdny zažil na B7.

De-facto jsem číslo vyzvedl doslova během několika málo minut a sportovní hala, kde jindy mají své stánky mnohé firmy, letos zela prázdnotou.

Dlouhý den

Výhoda kratší trasy je i pozdější start až v sobotu ráno, oproti pátečnímu odpoledni. Mohu se tedy vyspat ještě jednu noc navíc, což pomůže jak kotníku, tak průduškám, ačkoliv větší starost jsem si stále dělal o kotník.

Ráno nás vyzvedl autobus u sportovní haly a odvážel na start do nedalekého města Motovun. Celou cestu sedím jak zařezaný s respirátorem na nose a ústech, přičemž v hlavě přemítám zda jsem to neměl raději celé odpískat.

Sluníčko už zářilo, teplota se pozvolna zvedala, já se procházel kolem startovní brány a kochal se výhledy na okolní kopce.

Je to tu nádherné a já si to dnes užiju. Do cíle se nějak dostanu a na výsledném čase mi vůbec nezáleží.

Startovní brána byla umístěna pod kopcem s kouzelným městečkem Motovun a tak hned první kroky vedou do strmého stoupání a po kamenných uličkách města, aby následoval krátký seběh.

Šlo to dobře, kotník fungoval na jedničku a první stoupání jsem téměř nepocítil. Přebíháme hlavní silnici a před nástupem do dalšího stoupání míjíme zaparkované auto u kterého nás mohutně povzbuzoval ředitel závodu a s každým z nás si plácnul.

Tohle je jedním z mnoha důvodů, proč se sem rád vracím. Lidi kolem závodu jsou jím doslova posedlí a celková atmosféra je naprosto fantastická.

Stoupám tedy do druhého kopce, který je o poznání delší a pozvolna se o hlavní slovo dnešního dne hlásí mé průdušky.

Ani mě nenapadlo, že větším problémem než kotník bude neschopnost pořádně dýchat. Snažím se udržet krok s běžci kolem, ale zároveň cítím jak každým hlubším nadechnutím to ve mně chrčí.

Netrvá dlouho a dochází mi kyslík. Postupně zpomaluji, běžci mě jeden po druhém předbíhají a já si uvědomuji, že tohle bude opravdu dlouhý den.

Peru se s tratí, z kopců mi to jde bez větší námahy, ale pro změnu si úzkostlivě hlídám každý došlap mezi kameny, a do kopců se sotva vleču.

Přesto odkrajuji jeden kilometr po druhém a míjím jednu občerstvovačku za druhou. Slunce však neúprosně stoupá po obloze výš a výš, stejně jako teplota.

Pamatuji si, jak na startu minulého ročníku pršelo a na Vojaku, ačkoliv už byl duben, byla pořádná chumelenice.

Dnes na nás čekal opačný extrém, který si v pozdějších odpoledních hodinách začal vybírat svou daň.

Postupně jsem začal míjet odpadlíky a kolem trasy se občas našel někdo, kdo jednoduše z horka zkolaboval.

Sám jsem zažil nejhorší chvíle před městečkem Buje, kde jsem sotva vystoupal do konejšivého stínu města. Co krok, to jsem se potřeboval přidržet svodidel. Vše se mi zalévalo do nesnesitelně jasného světla a cesta se mi vytrácela z očí.

Před vstupem do městečka jsem míjel na zemi bezvládně ležícího účastníka závodu, ale už u něho klečel lékař. Jiný člověk se sklenkou vody mi šel naproti, aby mi ledovou vodou chladil zátylek. Z opodál stojící sanitky vystoupil další zdravotník, zeptal se mě zda zvládnu těch pár posledních metrů na občerstvovačku a po mém potvrzení, že ano, se vydal věnovat odpadlíkovi na zemi.

Na občerstvovačce jsem do sebe vylil několik kelímků vody, koly a šel si sednout do stínu.

Po několika minutách přišli zdravotníci a viditelně se jim ulevilo, když jsem vypadal mnohem lépe. Dostal jsem pochvalu, že už mám hezkou barvu ve tváři, a místo kartičky s obrázkem jsem dostal milý úsměv a poplácání po ramenou.

Ještě chvilku jen tak sedím, nikam nespěchám, jelikož jsem si uvědomil, jak poprvé v mém životě jsem stál na hraně pomyslného útesu. Myslím, že by stačila o pár stovek metrů delší cesta k této poslední občerstvovačce, a ležel bych tam bezvládně také.

Z Buje to už je do Umagu jenom kousek, asi 12 km, a vesměs stále z kopce. Těšil jsem se na cíl jako nikdy.

Bohužel, bylo to dlouhých 12 km a už jsem je povětšinou pouze šel. Popoběhnout jsem se odhodlal párkrát a sotva se mi u toho pletly nohy.

Těsně před vstupem do městské zóny jsme potkali další bezvládné tělo ležící u cesty, ale paní se po chvilce probrala k vědomí a přivolaná pomoc už přijížděla od nedalekého cíle.

Poslední metry po oválu stadionu a protnutí cílové pásky v konečném čase těsně pod 8 hodin bylo to nejkrásnější z celého dne. Dostal jsem medaili na krk a konečně se mohl svalit do stínu. Teď už mě čeká pouze krátká procházka městem za sprchou.

Byl to dlouhý den, dlouhých 40 km pod rozpáleným chorvatským sluncem, ale přesto jsem si závod dokázal užít. Možná jsem divný, ale i teď zpětně si uvědomuji, že přesně tyhle zážitky mě dělají šťastným.

Nemusím vyhrávat a trhat osobní rekordy, potřebuji si z každé akce něco odnést, něco, na co jen tak nezapomenu, něco, co mi připomene, že žiju a je to neskutečná paráda.

Ponaučení pro příště

Slibuji, jako jiskra jasná, že příště si budu brát čepici, nebo alespoň šátek na hlavu.

Slibuji, že příště nebudu startovat závod nemocný, ale raději ho předem odpískám. Alespoň v případech, kdy budu sotva popadat dech.

Slibuji, že to příště opět bude stát za to!