Říkal jsem si, že mám závodní běžeckou sezónu uzavřenou a teď jen budu pobíhat kolem města a čekat na konec listopadu, kdy budu chtít začít s přípravou na příští rok. To jsem se ovšem přepočítal. Zahlédl jsem na Twitteru upozornění na nový závod nedaleko v Krušných horách a bylo zle.
Předpokládám, že to také moc dobře znáte. Napřed se pro něco impulzivně nadchnete a následně, jak se to začne přibližovat, počáteční nadšení z vás postupně vyprchává. Tak přesně tohle se mi letos stalo s Beskydskou sedmičkou.
Ačkoliv se trasa svažuje již nějakou dobu, až nyní vbíhám na pohodlnější terén. Přidávám v tempu a snažím se dohnat ztrátu, kdy jsem opět, a dle očekávání, neúspěšně bojoval s vysokou nadmořskou výškou. Postupně sbíhám stále hlouběji do údolí, a už se pomalu chystám využít nadcházející sypanou cestu s klesajícím profilem k rychlejšímu běhu. Bohužel se to však nepovedlo, již pár kilometrů tuším malér.
Už toho mám dost! Vztekám se téměř od startu a nevypadá to, že se situace zlepší. Ty otravné mouchy jsou všude. Bzučí mi neustále kolem uší, narážejí mi do vlasů, často některou omylem vdechnu, dokonce mi lezou i do uší a nosu! Když je důrazně rukama rozeženu, okamžitě se slétnou zpět a vráží do mě, jako by mi chtěly říct, ať si na ně nevyskakuji. Vzdávám to, tenhle boj nemám šanci vyhrát.
Postupem času, jak mi přibývají produktivní roky, narůstá ve mně nepokoj a pocit všednosti, který mě uvrhá do stále častějších depresivních nálad. Myslím, že nemá cenu mé duševní rozpoložení hlouběji popisovat, není to nic unikátního a takových vypálených zahrad je na světě plno. Otázkou zůstává, co s tím?