Ačkoliv se trasa svažuje již nějakou dobu, až nyní vbíhám na pohodlnější terén. Přidávám v tempu a snažím se dohnat ztrátu, kdy jsem opět, a dle očekávání, neúspěšně bojoval s vysokou nadmořskou výškou. Postupně sbíhám stále hlouběji do údolí, a už se pomalu chystám využít nadcházející sypanou cestu s klesajícím profilem k rychlejšímu běhu. Bohužel se to však nepovedlo, již pár kilometrů tuším malér.

Hurá pod stan

Letošní rok je jiný, všechno je vzhůru nohama. Spousta plánů se nám doma bortí pod rukama, věci se nečekaně komplikují, a tak se i stalo, že na cestu do Rakouska odjíždím nakonec zcela sám.

V rámci úsporných opatření jsem si zabalil náš 14 let starý stan, plynový vařič, kempingový stůl a židli, trochu těstovin, hodně kávy a hlavně novou knihu.

Základní tábor

Po příjezdu do kaprunského kempu jsem stan postavil, následně rozložil stůl, a nakonec se pohodlně posadil do židle. Tak, je pondělí odpoledne, a závod startuje až v sobotu ráno. Rozhlížím se po poloprázdné louce a uvědomuji si, že jsem tu de-facto sám.

Tohle bude dlouhý týden.

Dříve než jsem se stačil rozkoukat, přišla první noc a přihnala se i první bouřka. Ležím schovaný pod stanem, který se v nárazovém větru celý třese, kapky bubnují do plachty a první voda začíná prosakovat skrz.

Tohle bude opravdu hodně dlouhý týden.

Ranní káva

Druhý den ráno po bouřce a dešti se probouzím do slunečného počasí. Opravil jsem vypnutí stanu, opět si rozložil stolek s židlí, postavil vodu na kávu, a rozhodl se, že tak snadno se rozhodit nenechám. První ranní káva má skutečnou nadpřirozenou moc.

Takto započalo mé rakouské dobrodružství, kdy se opakovaně střídalo slunce s mraky, deštěm a bouřkou. Chodil jsem kolem Kaprunu na procházky, jezdil do nedalekého Thumersbachu za koupáním v jezeře Zeller See, popíjel kávu a četl si.

Koupání v jezeře

Kolem Kaprunu

Zní to možná jako idylka, ale po pár dnech jsem se přistihl, jak si začínám sám se sebou nahlas povídat. Člověk se o sobě neustále učí nové věci, stačí jen vystoupit z komfortní zóny, ze zaběhnutých rituálů, a ono se to už nějak projeví.

Grossglockner Trail, 57 km (+3.500 m)

Nakonec jsem se pomocí káv propil až k pátečnímu dni, kdy jsem si vyzvedl startovní číslo, a začal se chystat na samotný závod. Odpoledne si nařizuji budíky na 2:15, 2:30 a 2:45 (jistota je jistota), jelikož nás autobusy mají odvážet do Kals am Grossglockner, odkud budeme startovat, již ve 3:30 ráno. Snad nezaspím.

Připraven

Ačkoliv jsem se opravdu hodně snažil, naspal jsem pouze tři hodiny. Nedařilo se mi při tom ustavičném bubnování deště zavčasu usnout.

Nasoukal jsem se neochotně do ponča, rožnul čelovku a vydrápal se ven do deštivé tmy. Konečně je to tu, dnešní den budu vysoko v horách, v horách které miluji.

Nejsem na tomto závodě poprvé, trasu již částečně znám a tak moc dobře vím, do čeho se to pouštím. Vím, že mě dnes čeká velice technicky náročný terén, a navíc v nadmořských výškách, kde budu mít velký problém s přísunem kyslíku. Budu se škrábat do kopců, lapat po dechu a přát si, aby se profil opět srovnal.

Ničeho jsem se však nebál tolik, jako počasí. Je to tak, jsem velký strašpytel, co se bouřky týče, především pokud se u toho pohybuji vysoko v horách. Předpověď však byla přátelská. Má sice v průběhu dne opět pršet, ale jelikož se má zároveň i ochladit, pravděpodobnost bouřky se tím snižuje.

Před startem

Těsně před šestou ráno se snažím zařadit na chvost startovního pole, ale nakonec se mi to pro velkou tlačenici nedaří. Vybíhám tedy mezi prvními.

Glorer Hütte, 2.642 m

Naší první etapou bude 10 km dlouhý výstup k první chatě Glorer Hütte, která leží 2.642 metrů vysoko. Počítám s opravdu těžkým výstupem (téměř +1.300 metrů v kuse), a tak se obrňuji trpělivostí.

Nevím přesně v jaké nadmořské výšce to nastalo tentokrát, a ani jsem netoužil to zjišťovat, začal jsem však podle očekávání těžce lapat po dechu. Jediné na co jsem přitom myslel, bylo dostat se konečně k chatě, kde se profil milosrdně srovná.

První stoupání

Obloha byla zatažená, ale ještě nepršelo. Panovaly ideální podmínky, které ti vepředu bezezbytku využili ve svůj prospěch. Během mého pomalého výstupu jsem se uklidňoval představou, že vše během dne jistě doženu.

Pod vrcholem

Po 2,5 hodinách jsem se konečně doškrábal k chatě, doplnil trochu vody, sáhl narychlo po něčem k jídlu a znovu rychle vybíhám na trať směrem na Glocknerhaus. Tento úsek moc dobře znám, považuji ho za nejmalebnější a mám v plánu si ho náležitě vychutnat.

Glocknerhaus, 2.132 m

Šlo to náramně dobře. Cítím se silně a udržuji se v poklusu všude tam, kde mi to technicky náročná trasa umožňuje. Jednou je potřeba se přidržet natažených lan a seskákat po kamenech o pár metrů níž, ale jinak, pokud zde na trase nezakopnete, nic vážného vám nehrozí. No, a pokud zakopnete, hrozí, že se skutálíte ze srázu o pár desítek metrů níž. Lepší je se tedy držet stezky a zvedat nohy.

Do mraků

Kochám se krajinou

Stezka

Přesto opět přicházím o další drahocenné minuty, a to jen díky neustálé potřebě zastavovat, lovit z vesty mobilní telefon, a pořizovat jednu fotografii za druhou.

Tak a dost, napomenu se a zastrčím zpět mobil jen proto, abych ho o kus dál znovu vytáhl a udělal ještě jeden, už opravdu poslední snímek.

Držte se na stezce

Ještě jednu fotku a půjdu

Hurá k přehradě

Nakonec se stezka přehoupne přes hřeben a přede mnou se otevře výhled do údolí, kde leží kousek pod Glocknerhaus malá přehrada. Teď se jen dostat po skalnaté stezce dolů k přehradě, přeběhnout po její hrázi na druhou stranu, vyškrábat se k občerstvovačce a budu stát před posledním větším stoupáním. Jednoduché.

Šlo to dobře až za tu část, dostat se na druhou stranu. Pak ale přišla ta část, vyškrábat se k občerstvovačce. Tady znovu, a instantně, přišel problém s čerpáním kyslíku. Nu což, čekal jsem to. Tohle si budu muset protrpět.

Tak ještě jeden snímek

Na občerstvovačce jsem si přesto všiml, že jsem dohnal poměrně hodně lidí, co mi během prvního stoupání ke Glorer Hütte utekli. To mi zde nalilo trochu optimismu do žil.

Hltám tedy meloun, doplňuji vodu, dopřávám si colu, ale nic jiného k jídlu si zde neberu, jelikož mám žaludek jako na vodě. Pravděpodobně to byl kus sýru, který jsem si vzal na Glorer Hütte, co mi dnes neudělal dobře.

Nedělal jsem si tím těžkou hlavu, to zvládnu. Už se jen přehoupnu přes Untere Pfandlscharte a čeká mě dlouhý úsek klesajícího profilu. Vyrážím tedy zpět na trať, dříve než jiná malá skupinka českých běžců, a mám z toho velkou radost.

Untere Pfandlscharte, 2.665 m

Škrábu se od Glocknerhaus do strmého stoupáku a neustále se ohlížím zpět. Vidím, že česká skupinka stále sedí u stolu a nemá se k odchodu. Paráda, získávám náskok.

Zpětně mám pocit, že tato část, než jsem se přehoupl přes Untere Pfandlscharte, byla nejdelší a nejtěžší.

Síly mě opouštěly závratnou rychlostí, stejně jako chuť neustále vytahovat mobilní telefon a pořizovat další a další fotky. Přesto jsem ještě pár snímků udělal.

To je dálka!

Pak jsem se přehoupl přes první vrchol a zahlédl Untere Pfandlscharte. Herdek, jak on je ještě daleko!

Teď mi dovolte pár slov k terénu trasy. Zmiňuji se zde o těžkých výstupech, ale věřte, že sestupy nejsou o mnoho lepší, naopak mohou být daleko horší. Jde o to, že musíte mnohdy seskakovat po skále a tak po pár takových sestupech si vám začnou stěžovat kolena i kotníky.

Dále pak něco o terénu vypovídají momenty, kdy na trase potkáte turisty s nasazenými nesmeky, jak následují zkušeného horského vůdce. Potkal jsem dvě takové skupinky těsně po sobě v strmém svahu, kdy jsem proti nim seskakoval mezi sesouvajícími se kameny v běžeckých teniskách, a pozoroval přitom vystrašené pohledy lidí, kteří se snažili držet v blízkosti svého průvodce.

Náhle vám stezka zcela zmizí z očí. Vidíte jen pole kamenů a místy červenobílou značku, že asi někde tudy se dá jít dál.

Už tam budu

Skáčete z kamene na kámen a vytoužený cíl se přibližuje velice pomalu. Napřed mžouráte očima do dálky a ptáte se sami sebe, to jsou postavy lidí tam v dáli? Po pár minutách se přesvědčujete, že ano, jsou to postavy lidí, záchranářů, co jsou rozmístěni po celé trase na všech nebezpečných místech a dohlížejí na nás.

Stojí zde celý den, v dešti, v zimě, poskakují na místě, dřepují, nebo dělají kliky jen aby se zahřáli, a vždy s úsměvem vás pozdraví a povzbudí. Patří jim obrovské díky!

U kříže

Jsem tu, Untere Pfandlscharte! Stojím u dřevěného kříže a kochám se výhledem do údolí.

Teď už opustím vysoké hory. Profil se zde naklání dolů a po pár kilometrech budu na pohodlné sypané cestě, kde budu moct i běžet.

Ferleiten, 813 m

Než se však dostanu k místu, co mi umožní zrychlit, musím se ještě chvilku klouzat po příkrém svahu plném kamení a bahna. Cesta zde de-facto neexistuje, musíte si ji v duchu představit. Vybrat si místo, kde se odvážíte o další krok v před.

Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuji si, že všechno to kamení se drolí z okolních skalních stěn a padá níž kopcem. To asi nikdo nechce, aby se nad ním jedna taková menší lavina padajícího kamení uvolnila. Už chci být dole, zpátky na pevné stezce.

Kameny, všude kameny

Sestup do údolí

Chvilku to trvalo, ale přišlo to. Kamenné svahy mám za zády a vbíhám konečně na mnohem pohodlnější kravské stezky, co si prokousávají cestu zeleným svahem níž do údolí. Bohužel se v nich také drží voda, která tu stéká dolů z kopců jako malé potůčky.

Pomalu zrychluji a postupně doháním další běžce, kteří mají větší strach při sbězích než-li já. Mám radost, že je předbíhám, ale zároveň tu pociťuji narůstající nepříjemnosti ve střevech.

Tyto problémy eskalovaly stejně rychle, jako jsem se dostal na pohodlnou širokou cestu, která vede údolím až do Ferleitenu. Tam stojí mýtná brána pro vstup na Grossglockner-Hochalpenstrasse, a je zde i malý checkpoint.

Neprojdeš dál

Místo toho abych doháněl nabranou ztrátu, sotva se držím v mírném poklusu.

Nakonec přibíhám k malé občerstvovačce, kde je k dispozici pouze voda, a ihned se vyptávám zda tu najdu toalety.

Zdržuji se více jak 23 dlouhých minut, šaratice by to možná urychlila, ale musel jsem se obejít bez ní. Vylezu z toalet a co nevidím, dohnala mě ona skupinka českých běžců. Stejně tak mě tu nechali všichni ti, které jsem při sestupu předehnal. Ach jo!

Fusch, 813 m

Váhavě vybíhám na další úsek trasy, tlačím si na břicho, jako by mi to snad mělo pomoci, a neustále se ohlížím zda nezahlédnu "nepřítele".

Tento úsek mezi Ferleitenem a Fuschem nemám rád. Dávám mu pracovní název "Hovní stezka".

Pokud zde běžíte v noci, pouze při světle čelovky, nemáte sebemenší šanci udržet boty čisté. Teď je však den a tak se pečlivě vyhýbám nastraženým kravským minám.

Stále se ohlížím a najednou dostávám pocit, že jsem zahlédl důvod k přidání do kroku. Strašný to stimul. Říkám si, že každou chvilkou snad budu zvracet, ale zároveň se snažím i zrychlit.

Je to však z kopce a Fusch je již nadohled. Poslední velká občerstvovačka, pak už jen závěrečné menší stoupání, a čeká mě Kaprun, tedy cíl. Juchů.

Kaprun, 786 m

Dopřávám si melouna, nalévám se colou a všímám si, že tu mají i polévku. Pár minut se zde tedy zdržuji. Žaludek se však díky tomu začal uklidňovat. Polévka je lék.

Už se chystám k odchodu když vidím, že "nepřítel" akorát dorazil. Je čas!

V dáli se ozývá první hřmění, a směrem k nám se tlačí těžká mračna s deštěm. Snažím se tedy přidat do kroku, a dostat se rychle do lesa, kde mě stromy před deštěm ochrání.

Škrábu se do posledního kopce, když už z nebe padá hustý déšť. Ačkoliv jsem v podstatně v nižší nadmořské výšce, jde se mi velice špatně. Stále těžce lapám po dechu a musím často zastavovat.

Napřed pár lidí doháním, ale vzápětí mi zase mizí někde v dáli v kopci nade mnou. Mám pocit, že ten výšlap je nekonečný.

Někde 300 metrů pod vrcholem mě míjí skupinka běžců z červené trasy, těch, co zvládají celých 110 km. Dělají si o mě starosti, vyptávají se, zda jsem OK a zda mám dostatek vody. Musel jsem vypadat opravdu zbědovaně. Nakonec mě povzbuzují, že už jen +100 metrů a bude vrchol. Herdek, proč to neřeknou rovnou, vždyť já moc dobře vím, že je to ještě 3x tolik.

Vrchol, hurá!

To bylo radosti! Teď už skutečně nechávám to nejhorší za zády. Trvalo mi to však, a tak musím doplnit energii. Vytahuji tedy gel a tlačím ho do sebe. Čokoláda s himalájskou solí, mňam. Zapíjím a přecházím do mírného poklusu.

Herdek, tak tohle nebylo vůbec dobrý. Ten gel mi nesedl. Mohlo to být ale i tím, že můj žaludek toho měl dnes již dost. Kašlu na to, už jsem u konce, to zvládnu.

Někde na trati

Stále někde na trati

Víte co je hrozný? Jste na kopci, asi kilometr pod vámi hraje hudba v cíli, slyšíte moderátora jak vítá další běžce, a trasa se najednou stočí druhým směrem, navíc do kopce.

Znám to tu, vím moc dobře, co mě ještě čeká. Musí nás dostat nad les, kudy vede strmá stezka mezi stromy. Bude tam teď po tom dešti plno bahna, a jak si pamatuji, je to tam samý kořen a kámen.

Slunce je již schované za protějším kopcem, a tak se na stezku v lese dostávám už za šera.

Asi to bylo tím, že cíl tu byl téměř cítit ve vzduchu, a tak mě náhle zaplavil silný příval adrenalinu. Ten odboural mou přílišnou opatrnost, co jsem si bohužel vypěstoval po několika vymknutých kotnících.

Uvolnil jsem nohám cestu, odvalil pomyslný kámen a řekl jim, běžte!

Skákal jsem ze svahu a přibržďoval se o kmeny stromů. Míjel jsem jednoho běžce za druhým, a vůbec jsem nepociťoval strach, že bych si zde mohl s kotníkem něco udělat. Bylo to jako dřív, v dobách kdy jsem se tak ještě nebál.

Najednou to nastalo. Konečně vybíhám z lesa na asfaltovou cestu v Kaprunu. Teď už je to opravdu jen kousek. Letím k cíli.

Pozor, a teď to přijde!

Popíšu vám to z mého pohledu, ale uznávám že z jiného páru očí to možná vypadalo trochu jinak.

Minul jsem bonzácký checkpoint, ten napovídá moderátorovi jaký běžec zrovna míří k cíli. Blížím se k centru a už slyším své jméno a že jsem z České Republiky a ...

Zrychluji, běžím jako vítr (což je ta část, která možná z jiného pohledu vypadala krapet jinak), ale co dělali lidi?!

Dobíhám sám, nikdo jiný kolem mě nebyl a tak všechen ten povyk byl opravdu jen pro mě. Lidé bouchali do stěn cílového koridoru, tleskali, povzbuzovali ... já byl z toho úplně rozhozený. Vypadalo to jako když dobíhá do cíle vítěz.

Děkoval jsem a div mi dojetím nestekla i slza. Plácám si s moderátorem, dostávám medaili, lidé stále tleskají a já cítím jejich upřené pohledy. Musím rychle pryč!

Než však odejdu vyzvednout dropbag, a vydám se na dnes již poslední 1,3 km dlouhou cestu do kempu, zastaví mě jeden člověk a dáváme se do řeči. Byl z Prahy, čekal prý na kamarády. Říkal jsem si, že to možná bude ona parta, co mě celou dobu popoháněla. Nakonec doběhli 41 minut po mně, a až z výsledkové listiny se dozvídám, že kluci jsou z Loun a slečna má v názvu týmu #DCKM, předpokládám tedy, že bude z Mostu. Svět je malý.

Cestou navíc potkávám skupinku jiných běžců, smějí se na mě a spustí, "Tak jsi to přežil". Byli to ti kluci, které jsem potkal v posledním kopci. Řekli mi, že jsem tam vypadal na umření a společně jsme se tomu zasmáli. Já jim v rychlosti odvyprávěl ten adrenalinový nával při posledním sběhu, a nakonec jsme se shodli, že ačkoliv byla trasa náročná, náramně jsme si to dnes užili.

Hotovo, to bylo celé.

Záznam trasy

Výsledný čas 14 hodin a 57 minut je sice velice špatný, ale žíly mi to netrhá.

Závěr

Celý zničený jsem se vrátil do kempu, vysprchoval a strávil poslední noc pod stanem. Než jsem usnul přišel další déšť. Prosakující voda mi kapala na spacák, ale mně to bylo jedno, úplně jedno.

Ráno jsem stan rozložil a vhodil do směsného odpadu. Sbohem kamaráde, ale už nikdy víc!

Opouštím Kaprun celý zničený. Takhle na dno svých sil jsem si už dlouho nesáhl. Trvalo to celý následující týden, než jsem se z únavy oklepal. Zaběhat jsem si šel dokonce až následující víkend. Do té doby jsem jezdil na kole k jezeru Most, kde jsem plaval pouze krátké úseky v poklidném tempu.

Vzpomínky zůstanou

Nevím, proč mi tentokrát během závodu stávkoval žaludek, zda to bylo ementálem (gouda mi dříve nevadila, naopak), nebo skutečností, že v průběhu týdne před závodem jsem se trochu, co se jídla týče, odbýval. Možná kombinací obou těchto faktorů.

Přesto jsem si závod náramně užil, jako celý tento výlet.

Sbohem Alpy, tak zase za rok.