Trasa závodu stoupala vysoko do hor, teplota však naopak nenápadně, ale zato vytrvale klesala a já plánoval, že se na příští občerstvovačce obleču do bundy. Je to už jen kousek, něco kolem 800 metrů. Přišlo to však náhle, tělo se rozklepalo chladem, že jsem už nedokázal udržet ruce v klidu a sundat si ze zad batoh, natož rozepnout jeho zip, byl nadlidský úkol. Bylo kolem desáté večer, všude kolem tma, ticho a já se pokoušel roztřesenýma rukama zapnout ...

Byl to plánovaný vrchol mé snahy překonat sám sebe. Chystal jsem se na tento závod od listopadu 2016 a ani na okamžik jsem si nepřipouštěl, že bych snad mohl já, nebo něco kolem selhat. Běhal jsem bez výjimky celou zimu, pročítal rady na internetu, testoval různé doplňky stravy, bral pravidelně hořčík a hlavně neustále natahoval tréninkové trasy.

Myslím, že po fyzické stránce jsem byl připravený velice dobře. Cítil jsem se silný a sebevědomý. Přesto se stala chyba a já si prožil okamžiky do té doby nepoznané.

Trailový závod 100 Miles of Istria se startuje z nádherného historického městečka Labin na jihovýchodě chorvatského poloostrova Istria. Trasa následně vede skrz celou vrchovinu a města jako jsou Buzet, Hum, Motovun až do cíle v přímoském letovisku Umag. Celá tato trasa je dlouhá přibližně 170 km a nastoupáte během ní cca. 7.100 metrů.

Akce 100 Mile of Istria je pořádána začátkem dubna, kdy už v Chorvatsku vládnou příjemné jarní teploty, což ovšem nemusí být pravidlem a může se klidně stát, že v horách zasněží. Všeobecně se tudíž nedoporučuje podceňovat klimatické podmínky, tak proč jsem přesně tohle udělal?

100 Miles of Istria 170 km (+7.100 m)

Sedím na náměstí historického městečka Labin a čekám na čtvrtou odpolední, kdy je plánovaný start závodu. Sluníčko hřeje a já se vyhřívám jak ještěrka, co se právě probudila po dlouhé zimě.

V ruce držím teplou moiru, která se určitě hodí na noční přechod hor, ale teď přemýšlím kam ji nacpu, protože jsem právě zjistil, že se mi do batohu již nevejde. Batoh mám plný jídla, najdou se tam i dvě bundy, jedna slabší a druhá nepromokavá jak vyžadují regule závodu.

Nakonec se rozhodnu, že si moiru obleču pod krátké tričko, co mám právě na sobě, a tak jsem i nakonec vyběhl na trať. První chyba.

Trasa závodu klesá z Labinu až k moři u letoviska Rabac a pokračuje na sever do hor. Teplota se drží nad 20°C a sluníčko se předvádí v celé své parádě. Přichází první prudké stoupání, co mne doslova zaskočilo, ale statečně se škrábu krpálem a občas zastavím, abych se opřený o kolena vydýchal.

První občerstvovací stanice, kde to proběhlo rychle a už se škrábu dál. Slunce pomalu zapadá za hřeben kopce, který právě zdolávám a ostatní závodníci kolem se pomalu začínají převlékat do teplejšího oblečení. Je mi dobře a tak si říkám, že takhle brzo to ještě řešit nemusím.

Padla tma a doposud dobře značená cesta se stává hůře čitelná. Na každých cca. 50 metrech jsou sice umístěné malé vlaječky v zemi a každá má malý reflexní pásek, který však občas není vidět. Netrvalo dlouho a stojím ve křoví a pročesávám baterkou okolí abych našel cestu dál. Nebyl jsem tu sám a všichni se snažíme o totéž. Podvědomě tuším, že cesta musí pokračovat dál do hor a tak se nepřidávám k těm, co se otáčí směrem dolů, ale naopak, drápu se křovím dál vzhůru, abych po nějaké době našel značenou cestu.

To už se ovšem začínám klepat zimou, ale na další občerstvovačku to má být přibližně 800 metrů, obleču se tedy až tam. Držím v ruce LED baterku a pokračuji dál. Kužel světla však začal nečekaně kmitat po kamenech, to jak se mi začaly třást ruce zimou a začal jsem i drkotat zuby.

Přišlo to rychle, celý jsem se rozklepal až jsem se rozhodl, že se musím do bundy obléct hned. Byl to však obtížný úkol, sundat si ze zad batoh, rozepnout ho a obléknout se do bundy. Po nějaké době to však zvládám a snažím se pokračovat dál.

Dorazím na občerstvovací stanici, kde si sedám k ohništi a doufám, že rozmrznu. Jak však sedím, situace se nelepší a naopak dostávám křeče od nohou až po krční svaly. Střídavě takto celý ztuhnu a čekám až křeče povolí.

Vedle mě sedí francouzký pár, kdy slečna trpí žaludečním problémem a zvažují s organizátory, že to tu ukončí. Jak tak poslouchám, že je odvezou autem, protože pokud by vyrazili dál na trasu, na dalších několika kilometrech by to již nebylo možné, začínám zvažovat to samé. Pokud budu pokračovat a situace se nezlepší, budu odkázaný na pomoc někoho dalšího ze závodníků a to nebude fér. Končím.

DNF

Sedím tedy ve voze s oním párem a míříme na další občerstvovačku, kde nás posadí do vyhřáté chaty. Sedí zde již množství dalších a vládne zde ponurá atmosféra. Přimáčknu se ke kamnům a ještě 40 minut čekám až se pomalu přestanu klepat zimou.

Ti, co si již prošli podobnou zkušeností jistě ví, co v takových situacích člověk prožívá. Seděl jsem mlčky a hlavou se mi honilo mnoho otazníků za každým proč a co kdybych. Byl jsem na sebe hodně naštvaný a celá ta noc byla ještě hodně dlouhá než jsem se dostal zpět do Umagu.

První nedokončený závod. Selhal jsem. Trvalo to několik dalších dnů, kdy jsem zádumčivě nepřítomně zíral do blba. Nevydržel jsem svou první noc v horách, bylo to poprvé a nezvládl jsem to.

Jestli mám pro vás nějakou radu? Možná, ale především to bylo obrovské ponaučení pro mě samotného. Skutečně se nevyplácí podceňovat klimatické podmínky a člověk musí včas reagovat. Je dobré získat napřed nějaké zkušenosti, než člověk vyrazí na podobnou akci.

Ze záznamu v hodinkách jsem zjistil, že nejvyšší teplota z toho dne byla téměř 29°C a postupně klesala až na 10°C. Byl jsem jak ta žába, co se nechá uvařit ve vodě, jen to proběhlo opačně.

Takže první DNF, ale člověk to nesmí brát tak tragicky. Jsou to hold další cenné zkušenosti. Je potřeba se poučit a nevzdávat se. Vrátím se a dokončím těch 100 mil! Takhle to skončit nemůže.

Pokračování za rok ...