Stoupal jsem kamenitou stezkou stále výš, rozhlížel se kolem sebe a hledal povědomé stopy z loňského roku. Tady někde, během stoupání na vrchol Vojak (1.401 m n.m.) v chorvatském pohoří Učka jsem v předchozím roce odstoupil ze závodu a to jen pro mou absolutní nezkušenost. Letos jsem však nic neponechal náhodě, letos ten zatracený vrchol překonám!

Byly to nervy. Měsíc před závodem 100 Miles of Istria jsem řešil problémy s pravým lýtkem a kolenem. De-facto jsem nedokázal běžet a všechny pokusy končily pomalým odkulháním zpět domů.

Poté, co jsem nohu nechal trochu odpočinout a vyzkoušel i tejpování, začal jsem se pomalu vracet do normálu, abych vzápětí řešil nový problém v podobě lehkého zánětu průdušek, který mě opět ukotvil doma.

Přišel jsem o dva týdny intenzivního tréninku a další týden jsem věnoval pozvolnému návratu do běžné tréninkové zátěže. Aby toho ovšem nebylo málo, nedařilo se mi prošlápnout nové boty HOKA One One Speedgoat 2, které jsem si vybral pro letošní trailovou sezónu. Výsledkem po 100 km byly fialové palce a panika 14 dnů před závodem, kdy jsem narychlo kupoval boty nové.

Tak přesně takhle jsem si tu přípravu nepředstavoval. Pár dnů před závodem jsem hojil velké puchýře z nových bot a řešil náhradu nevhodných vložek z bot Salomon XA Pro 3D. Nohy zrasovaný ještě před startem závodu.

100 Miles of Istria 168 km (+6.539 m)

Než jsme vyrazili směr Chorvatsko, sledoval jsem předpověď počasí a vypadalo to, že letos bude opět hezky. Tedy, dny před termínem neustále pršelo, ale pátek 6.4. a celý následující víkend má být slunečno. Vyšlo to přesně podle mého přání a pršet začalo opět až po víkendu.

Důvodem proč jsem se tak bál počasí byl můj loňský zážitek, kdy jsem nezvládl první noc v chladných horách. Letos mám však o něco větší batoh, neberu si 1,5l vak na vodu, ale pouze dvě 0,5l kompresní láhve Salomon do ramenních popruhů batohu a nebudu mít sebou ani tolik jídla jako minule. Raději jsem si ponechal místo pro náhradní Moiru, Salomon mikinu a běžeckou nepromokavou bundu.

Minule jsem si nebral ani trekové hole, ale po několika pozitivních zkušenostech z předchozích závodů jsem se rozhodl je použít. Pořídil jsem si nové, karbonové, krásně lehoučké a jsem z nich doslova nadšený. Ty staré dva hliníkové páry holý musím vyhodit, leží v garáži pokroucené z posledních cest na GGUT a DUT.

Vybavený jsem tentokrát myslím dobře. Startovat budu v Labinu v pět odpoledne v lehkém triku, ne jako před rokem, kdy jsem měl pod tričkem ještě teplou Moiru jen pro to, že jsem ji již nemohl nacpat do běžeckého batohu.

Ještě v Umagu před odjezdem autobusů do Labinu se dávám do řeči s Ondrou, který si všiml české vlaječky na mém startovním čísle a pár minut na to prochází kolem Luboš, kterého znám od posledního závodu DUT v chorvatském Omiši.

Po příjezdu do Labinu potkáváme další mé známé Jakuba s Honzou a vzápětí se vynořují další Češi, Vojta a Michaela s Honzou. Česká banda v Chorvatsku.

Minuty před startem utekly rychle a v dobré náladě. Slunce hřálo, na nebi ani mráček, kolem krásné pohoří Učka a nádherně modré moře.

17:00 - START!

Organizátor letos změnil směr startu a tak první kilometry běžíme jinou trasou, ale ne dlouho. Brzo se dostáváme na starou známou stezku a já nemohu vyhnat z hlavy loňské vzpomínky.

Rozhlížím se kolem sebe, říkám si, tady to ještě šlo, ale brzy přijde první hnusný stoupák a občerstvovačka bude až nahoře. Nebyla, letos byla už dole a snad právě proto se mi podařilo vystoupat ten první hnusný stoupák do Plominu poměrně snadno.

Neustále si opakuji, že si musím pohlídat ten správný moment, kdy se převléknout z propoceného trička do teplé mikiny, nebo Moiry ještě dříve než se začnu klepat zimou.

Slunce se naklání k horizontu, obloha tmavne, ale vzduch byl stále dostatečně prohřátý a tak ještě dlouhou dobu po západu slunce pokračuji dál nalehko. To až když se krajina začíná pozvolna měnit v kamenitou vysokohorskou planinu, zastavuji, abych se převlékl. Myslím, že to byl zlomový moment. Oblékám teplou a suchou Moiru, která mě okamžitě zahřívá. Balím se ještě do bundy a pomalu pokračuji dál. Bylo mi neskutečně dobře a stoupalo se mi lehce s pocitem, že jsem nad svou slabostí právě vyzrál.

Vrchol Vojak už je na dosah, teplota neustále klesá a navíc tu poměrně dost fouká studený vítr. Zdolávám poslední metry, když za sebou zaslechnu parní lokomotivu. Ohlédnu se a rychle uhýbám elitnímu běžci, co před chvilkou odstartoval z Lovranu na modré trase (110km). Neběžel, stoupal opravdu rychlou chůzí, tak rychlou, že já bych už musel klusat. "Aha, tak takhle to vypadá na předních místech."

Po zdolání vrcholu následoval seběh do Poklonu, ale zaskočil mě sníh, který se zde ve stínu lesa, mezi stromi, stále držel. Dívám se na to a zvažuji jak tím bezpečně proběhnout, ale to už musím opět uskakovat další lokomotivě, tedy elitnímu běžci, který mi ukázal, jak to řeší ti na špici. Vletěl do sněhu a klouzavým během pelášil dál do tmy mezi stromy.

Takhle to pokračovalo ještě nějakou chvilku, než proběhla většina rychlejších běžců z modré trasy a pokaždé jsem jim raději uhnul z cesty. Tihle borci bojují o skutečné umístění, já budu šťastný, když dokončím.

Noc utekla poměrně rychle a myslím, že ještě někdy před svítáním jsem se potkal s Lubošem, ale už si to přesně nepamatuji. Další dlouhé kilometry mi tak bude dělat opět parťáka stejně jako během loňského DUT.

Neznáme se s Lubošem dlouho, vlastně se neznáme téměř vůbec, ale myslím, že si dobře rozumíme. Poznal jsem to tak, že můžeme vedle sebe jít/běžet dlouhé kilometry/hodiny a krásně si u toho společně pomlčíme … ale ne, taky si občas i povídáme ;)

Druhý den po probdělé noci a v nových o krapet větších botách jsem několikrát na kamenité stezce špatně došlápnul a zvrtnul si nohu, ale nic velkého, žádné křupnutí. Pouze jsem hlasitě zaklel a pokračoval dál. Byl to však můj počátek konce.

Začalo to ještě před Buzetem, kdy jsem cítil jak mi kotník pomalu tuhne, ale stále jsem to nevnímal jako problém. Pokračovali jsme dál a řešili časové limity, kterých jsme se obávali. Letošní počasí bylo během závodu sice povedené, ale deštivé dny před závodem dokázaly trasu i tak proměnit v poměrně kluzkou záležitost. Rychlost šla letos dolu i u elitních běžců na předních příčkách.

Podařilo se nám však dostat do Buzetu, kde na nás čekal spar bag, teplé jídlo a možnost dát se trochu dohromady. Ovšem těsně před Buzetem jsem se necítíl nejlíp, problém s kotníkem mě nutil propočítávat mé možnosti a myslím, že jsem své obavy přenesl i na Luboše.

Tak takhle tedy ne! Převlečen do suchého a čistého oblečení, odpočatý a najezen, začal jsem se těšit na další kilometry závodu.

Výrážíme tedy dál a odpolední slunce do nás krásně praží. Tak krásně, že z toho mám později spálený celý obličej. Za Buzetem na nás čekalo brodění v řece, do které se nám vůbec nechtělo, ale musím uznat, že mi to pomohlo roztáhnout fungl nové ponožky, co jsem si pořídil ještě v Umagu před startem a vhodil do spar bagu. Přestaly dřít ;)

Do další občerstvovačky v Humu to docela šlo, ale kotník tuhnul víc a víc. Ten pravý okamžik problému začal nedaleko za Humem, během prudšího sestupu po asfaltové cestě. Tady se mi už nedařilo došlápnout na levou nohu, aniž bych neskřípal zuby. Hodně jsem zpomalil a Luboš musel čekat. Přišel čas se rozejít.

Zbytek kopce skáču chvilkama po jedné noze, chvilkama opatrně došlapuji. Na další občerstvovačku to má být přibližně 4km, to musím dojít.

V téhle mizérii se mi přihodila i jedna veselá příhoda. "Peláším" si to noční loukou, kolem kuňkají žáby a v dálce je slyšet štěkot psů. V tom se mi zdá, že mi jeden pes začal vrčet přímo za zády a tak sebou prudce trhnu, ozvalo se to znovu. Byl to můj žaludek, vyděsil mě můj vlastní žaludek, který se pravděpodobně dožadoval nějaké té dobroty.

Dopajdal jsem do Butonigy a k mému úžasu jsem tu ještě potkal Luboše, který už ale akorát vybíhal. Nechal jsem si zapsat číslo, sesunul se na židli a na nějakou chvilku zavřel oči. Kotník pulsoval a já počítal. Jsem na 117. km a do cíle schází 50 km. Trasa už sice nemá být tak náročná, ale stále je to více jak 2.000 metrů k nastoupání.

DNF, do hajzlu! Jsem tu druhý rok a opět předčasně končím, opět neprotnu cílovou pásku!

Záznam profilu stezky (117km, +4.141 m)

Takže takový to letos bylo. Náročný, ale ne nezvládnutelný. Letošní ročník nedokončilo mnoho jiných borců, i takových, které jinak nemám šanci na trati ani potkat, ale tohle nemůže být omluvou. Prostě jsem to celé zase podělal a budu se muset vrátit.

Počkat, ale já se chci vrátit! Už teď se neskutečně moc těším, protože 100 Miles of Istria je krásný … ale ne, počkat, tohle vlastně říkám o každém závodě :)

P.S. V neděli kolem 3 hodiny ráno se dostávám na hotel, než usnu, kontroluji Luboše na online přehledu pořadí a propočítávám kolik mám času na spánek. Musím ho přeci uvítat v cíli a ano, dokončil to. No a že jsem mu záviděl? Strašně moc jsem mu záviděl, ale mnohem víc jsem mu to přál :)