Hloučky zachumlaných běžců do nepromokavých bund postávali v prostorách startu v malebném městečku Labin a pohledy všech hypnotizovali zataženou oblohu v naději, že brzo přestane pršet. Chlad, déšť, sníh, silný vítr, bahno a mlha, letošní ročník závodu 100 miles of Istria nám nadělil dostatečné množství od všeho tak, abychom si to na zdejší trase dokonale užili.

Z pohledu adrenalinové zábavy se tento víkend náramně vydařil, to musím uznat. Účastním se teprve třetím rokem, ale mám kamaráda, který se na start staví již řadu let po sobě a potvrdil mi, že podobně chladné počasí nepamatuje. Ačkoliv je chladno a prší, je kolem řada běžců v krátkých šortkách, co se snaží před vyběhnutím všelijak zahřát. Přilehlé kavárny a restaurace jsou již zaplněné a tak poskakují na místě, nebo chodí po náměstíčku sem a tam.

100 Miles of Istria 168 km (+6.539 m)

Letos startujeme o hodinu dříve (16:00) a díky za to. Hodina navíc byla znát a za světla jsme se tak dostali mnohem dál. Z městečka nás vyprovázelo bujaré povzbuzování a dunění bubnů. Hluk však pozvolna utichal, až byl slyšet pouze dusot nohou zmklých běžců.

První kilometry vedly stejnou trasou jako loni. Seběhli jsme k moři, dolů do Rabacu, kde pro nás pořadatel nachystal novou trasu, co nás zavedla přes první kopec do městečka Plomin Luka. Pole běžců se stačilo natáhnout a již nevznikaly zácpy na úzkých stezkách. Prší jen drobně a chlad z těla vyhnalo zahřívající se svalstvo.

Seběh na Plomin Luka s výhledem na vrchol Vojak (1.401 m n.m.)

Konečně vidím vysoký komín dole v údolí a vím, že teď bude následovat dlouhý seběh do Plomin Luky (15,6 km), kde na parkovišti stojí první občerstvovací stanice.

Běžím velice zvolna, nikam nespěchám, šetřím silami a od samého počátku masíruji mozkový sval jedinou myšlenkou na dokončení závodu stůj, co stůj. Někdy však mozková stimulace nestačí, ale o tom se dočtete záhy.

Sněhové králoství

Od první občerstvovačky se stoupá z téměř nulové nadmořské výšky na nejvyšší horu Vojak (1.401 m n.m.) v přírodním parku Učka. Tento táhlý výstup je přerušen další malou občerstvovací stanicí Prodol (25,1 km), kde si lze doplnit ubývající vodu a dopřát menší doplnění energie.

Jakmile jsme začali stoupat pohořím výš a výš, zvedal se nepříjemně silný a chladný vítr. Bohužel je zde málo příležitostí, kde se stezka schová do závětrné kapsy, většinou se jde otevřenou kamennou plání stále výš k vrcholu.

Na 35. km je potřeba seběhnout o pár metrů níž a zde se mi povedlo nešťastně došlápnout tak, že jsem si podvrtl pravý kotník. Okamžitě se kácím bolestí na zem a nevěřícně se chytám kotníku. Takhle brzo jsem to nečekal. Po chvilce se však stavím na nohy a pozvolna se snažím přimět kotník k pohybu. Jde se dál.

S postupem přibývajících výškových metrů nás začal bičovat zmrzlý déšť, bylo to jako, když po člověku někdo ze zálohy střílí malé ledové kuličky. To už padla tma doplněna mlhavým oparem, se kterým zápasila nejedna čelevka.

Pod nohama přibývalo sněhu a mlha houstla. Netrvalo dlouho a poslední metry pod samotným vrcholem se již sněhem brodíme a opatrně volíme kam došlápnout, jelikož místy se stezka nebezpečně leskla ledem.

Vojak, konečně stojím na vrcholu obklopen mlhou a začínám sbíhat směrem k lesu, kterým je potřeba seběhnout k další občerstvovací stanici.

Seběh z vrcholu Vojak k lesní stezce

Mlha se napřed trochu roztrhala a bylo tak snažší volit vhodnou cestu v kluzkém bahně a po nebezpečně mokrých kamenech. Na úzké vyšlapané stezce se ovšem opět tvořila zácpa, to jak se k nám přidávají běžci z kratší "modré" trasy. Ne každý byl zde ochotný riskovat více než bylo třeba a ne všichni to psychicky vydrželi. Bylo zde mnoho pádů při pokusu oběhnout pomalejší špalír běžců, ale naštěstí to vždy končilo pouze sklouznutím se v bahně.

Pamáhal jsem si hůlkami a nikam se nehrnul. Trpělivost Michale, trpělivost.

Mlha po chvilce znovu zhoustla a čelovka měla problém dosvítit i jen pod mé nohy. To, že je někdo pár metrů přede mnou poznávám především podle zvuku holí jak klepou o kameny a kořeny.

V dálce už však zaslechnu první tlumené zvuky hudby z občerstvovací stanice, mlha se pozvolna rozpouští a tak krapet zrychlím, když náhle v bolesti opět klesnu k zemi a znovu se chytám za pravý kotník.

Kolem jdoucí běžci mi nabízejí pomoc, ale přesvědčuji je, tak jako i sám sebe, že to bude dobrý a za chvilku budu opět na nohou. Bude to fajn.

Druhé podvrtnutí, tentokrát na 40. km, v takové “štěstí” jsem ani nedoufal.

Zvedám se a pokračuji směrem na Poklon (41,1 km), další větší občerstvovací stanici. Ačkoliv je zde přítomen i lékařský personál, pouze doplním vodu a protáhnu se namačkaným houfem běžců z modré trati (110 km) abych mohl vyběhnout dál na trail. Další zastávka Brgudac.

Následující etapa proběhla hladce. Byl jsem opatrný a vybíral bezpečná místa, kam došlápnu pravou nohou. Při zdolávání větších kamených schodů jsem dopadal vždy na levou nohu a šetřil si tak pravý kotník.

Jakmile jsem se dostal do Brgudac (55,6 km), následovala mnou nejméně oblíbená část trailu. Etapa Brgudac - Trstenik vede po hřebeni hor, kde letos na každém vrcholu leželo pár centimetrů sněhu, což společně se studeným ostrým větrem značně znepříjemňovalo překonání zdejšího technicky náročného trailu. Navíc je tato etapa nejdelší, měří 17,6 km.

Nakonec to dobře dopadlo, jen po rozednění před Trstenikem si všímám, že na levou stranu vidím mlhavě. Zavírám tak pravé oko a vidím, že nevidím. Teda ne, že bych byl vyloženě slepý, ale vše bylo zahaleno do bílé rozmazané mlhy. Naštěstí na pravé oko jsem viděl jasně a ostře.

Z Trsteniku (73,2 km) je potřeba zdolat poslední větší vrchol za kterým následuje dlouhý sestup až do Buzetu na 88. km, kde na mě čeká čisté a suché oblečení, plus teplé jídlo.

Tento sestup je vážně nekonečně dlouhý a sklon směrem dolů vůbec nedělá dobře mému kotníku. Opatrně vybírám kam došlápnout, vyhýbám se kamenům a trpělivě kladu nohu před nohu.

Buzet

Konečně se dostávám do Buzetu (88,2 km) a všímám si, že vůbec ne se špatným časem. Jsem nadšený a hlava jásá radostí, že letos se to určitě povede. Kotník sice začal díky dlouhému klesání více bolet a tak jsem do sportovní haly vešel s lehce kulhavou chůzí. To se srovná, věřil jsem si.

Vyzvedl jsem si pytel s náhradním oblečením a vyhledal lékařskou asistenci. Požádal jsem o kontrolu levého oka. Vysvětlili mi však, že bělmo mám celé zarudlé, díky čemuž vidím vše rozmazaně a v mlze. Pravděpodobně následek kombinace ostrého větru a ledového deště se sněhem v horách. Dostávám pár očních kapek společně s radou, abych oko více šetřil a příležitostně ho zavíral.

Sedám si na lavici a sundavám boty, abych se mohl převléknout, když si všimnu pěkně kulaté boule na pravém kotníku. Herdek, tohle nevypadá úplně nejlíp, ale což, ováže se to a kotník ještě vydrží.

Trailová bambule na kotníku

Požádal jsem tedy znovu lékaře, zda mi kotník zchladí a obváže gázou. Už už jsem ho mohl mít obvázaný, když si to zdravotnice rozmyslela a že musí zavolat doktora, aby kotník překontroloval.

Doktor byl nemilosrdný, okamžitě povídá, že to je konec závodu, načež kontruji, že to teda zcela určitě není, že to nebolí a že rozhodně musím pokračovat. I HAVE TO FINISH, opakoval jsem stále dokola.

Doktor nakonec kapituloval. Dohodli jsme se, že mi kotník pevně obváže a nebudu-li cítit bolest, mohu pokračovat.

Hurá na další kilometry trailu

Nacpal jsem obvázanou nohu zpět do boty, převlékl se pouze do suché moiry a šel se najíst. První kroky s obvázanou nohou byly bolestivé, ale přičítal jsem to napevno utaženému kotníku. Pokud bude následující trasa stejná jako před rokem, čeká nás brodění řekou a zde toto pevné sevření jistě poleví.

Tak se i stalo. Skutečně po několika brodech řekou nepříjemně pevné sevření kotníku polevilo a šlo se mi mnohem volněji.

Následovala etapa do Humu, což je 12,1 km táhlé stoupání poměrně pohodlnou cestou a tak jsem mohl opět z lehka běžet. Šlo to jako po drátkách. Stále jsem se viděl jak závod dokončuji.

Jenže kotník si začal vymýšlet. Postupem přibývajících kilometrů víc a víc tuhl, a při každém větším sestupu jsem se začínal víc a víc šourat. Ta největší krize přišla hned za nejmenším městečkem na světě s názvem Hum (100,3 km).

Ačkoliv se skutečně jedná pouze o pár kamenných domků na kopci, hned vedle je obří hřbitov a shodou náhod se tu dnes koná pohřeb, na který se sjela snad celá Istrie. Bylo to tu auto na autě, hlava na hlavě.

Moc se v Humu nezdržuji a vyrážím dál na 16,7 km dlouhou etapu k jezeru Butoniga. Hned první klesání si začínám uvědomovat, že to začíná být podezřele podobné loňskému roku, ale v hlavě jsem stále reagoval, že to holt bude víc bolet, ale jistě dojdu.

No, nedošel jsem, a to málem ani k jezeru. Kotník ztuhl a každý krok bolel jako čert. Šoural jsem se z kopce a postupně se nechával předhánět jedním běžcem za druhým.

Ani nevím jak jsem těch posledních 5 km došel. Pamatuji si jen, že to byla neskutečně dlouhá cesta. Poslední metry k občerstvovací stanici kulhám po náspu jezera a jediné na co myslím je, že opět končím na stejném místě jako před rokem.

Znovu předčasně končím zde, na 117. km trailu a opět pro chromý kotník. Sedím na lavičce, čekám na odvoz a klepu se pod termofólií zimou. Sleduji nateklý kotník a říkám si, že další příště už asi nebude.

Dnešní den a celý závod pro mě takto končí. Žádná pohádka se nekoná. Neprotnu cílovou pásku a neposunu hranici nejdelšího dokončeného závodu na limit 100 mil, tedy 168 km.

Vybavení

Na samotný závěr zde uvedu pár slov ohledně mého vybavení, s čím jsem spokojený a s čím méně.

Předně nutno říct, že každý podobný závod má předepsaný seznam povinného vybavení, které musí každý účastník předložit ke kontrole při registraci, tedy vyzvednutí čísla, a je povinnen je mít i během celého závodu.

Mezi povinnou výbavu patří pro dlouhou trasu (168 km) následující:

• Mobilní telefon s uloženým číslem na pořadatele závodu
• Osobní 15 cl hrnek na nápoje, ne všechny občerstvovací stanice disponují kelímky (Používám skládací hrnek Sea To Summit)
• Bidon na min. 1 l vody (Používám 2x 500 ml lehké kompresní láhve od Salomonu)
• Čelovku a náhradní baterie (Letos jsem použil nově zakoupenou čelovku Fenix HL 40R a nutno dodat, jsem z ní nadšený. V technicky méně náročném terénu dostačuje intenzita světla 70 lumenů s výdrží 22h a pokud je terén technicky náročný, přepínal jsem na 130 lumenů s výdrží 11h. Na dobijení čelovky a mobilního telefonu si nesu powerbanku 8.000 mAh.)
• Termofolie o rozměrech min. 140 cm x 2 m
• Píšťalka (Mám ji jako součást běžecké vesty Salomon Skin Pro 10)
• Zásoba jídla (Letos jsem si vezl energetické gely GU a tahle věc se pro mě stává největším překvapením. Neuvěřitelně funkční záležitost. Před každým kopcem jsem doplnil energii a po pár minutách se cítil téměř jako na startu závodu. Navíc jsou chuťově vynikající, především jsem si oblíbil příchuť Espresso Love a už jsem si stihl objednat další várku pro příští akce.)
• Balíček první pomoci (Používám malou sadu od Deuter, kam si přidávám pár tablet Imodia a Ibalginu)
• Nepromokavá bunda s kapucí (Používám bundu Salomon Bonatti WP, která vydrží i silný déšť a stále ji lze kompaktně dobře složit.)
• Dlouhé legíny, nebo 3/4 legíny doplněné o dlouhé podkolenky (Používám dlouhé legíny Salomon Agile Long, co mě drží v chladných nocích v teple a přes den velice dobře odvětrávají, že se v nich nepařím.)

Následuje pár doporučených věcí jako například:

• Dodatečná teplá vrstva (Používám zateplenou spodní vrstvu od Moira s dlouhým rukávem)
• Teplá čepice (Letos jsem si vystačil s šátkem, ale bavlněnou čepici nosím v batohu.)
• Rukavice (Byl jsem šťastný, že jsem si je nesl a díky nim přečkal mrazivou noc na Vojaku. Používám nějaké levné ze Sportisima. Drahé od Salomonu jsem rychle rozdrbal.)

Jako poslední součást vybavení jsem si nesl trekové hole. Používám hole McKinley Carbon Light a bohužel jsem si jednu hůl zničil během předchozího závodu v Omiši. Zakoupil jsem tak před závodem nový pár. Mám je rád, jsou lehké a teleskopické, tato konstrukce mi maximálně vyhovuje.

Málem bych opomenul boty. Po fiasku s HOKA One One jsem si na letošní sezónu pořídil osvědčené La Sportiva Akasha a díky nim jsem se v bahně tolik neklouzal jako jiní.

Vedle energetických gelů GU jsem si nesl i tablety Enervit GT Sport, ale s gely se to nedá srovnat. Na plné čáře tyto jinak oblíbené tablety prohrály souboj, co se funkčnosti týče. Myslím, že na méně náročné běhy je ovšem budu používat dál.

Jako GPS hodinky pro měření trasy používám oblíbené Suunto Spartan Ultra a lepší sportovní hodinky jsem zatím na ruce nenosil. Na pár drobností mi maximálně vyhovují a doufám, že mi budou ještě dlouho dobře sloužit.

Zhodnocení

Závěrem chci říct, že celý tento výlet nepovažuji za totální prohru. Jistě, neprotnul jsem cílovou pásku, ale náramně jsem si to užil od samého počátku až do úplného konce.

Tím počátkem lze označit již cestu do Umagu. Letos jsem jel sám, bez rodiny a přespával na divoko v autě. Zaparkoval jsem hned vedle sportovní haly, kde byl cíl a užíval si své drobné dobrodružství.

Před cestou domů se mi sice nejprve povedlo nazout boty, ale nedlouho na to, jsem je sundal, abych většinu cesty odřídil bos. Bohužel mi nevystačilo palivo a musel před Prahou natankovat, jenže už jsem nebyl schopen nateklou nohu nacpat zpět do boty. Nezbylo mi nic jiného, než natankovat v ponožkách a kulhajíc se odšourat zaplatit ke kase, což mírně vyvedlo z rovnováhy obsluhu. Byla to sranda, celý tento víkend.

Takto se končí mé první větší letošní dobrodružství. Bylo to dokonalé!

Náročné podmínky daly závodu nový rozměr, udržel jsem pochroumaný kotník v pohybu přes 80 km a po celou tu dobu jsem držel hlavu namotivovanou. Každou další zkušeností se cítím lépe a silněji.

Příště - ano, uplynulo už pár dnů a já tak znovu mluvím o "příště", vím totiž, že za rok se budu na stejné trati znovu prát o to stát se finisherem, příště to již dopadne dobře.

Moc děkuji rodině, že to se mnou trpělivě snáší a jsou mi velkou oporou.