Byl to zcela neplánovaný výlet do 460 km vzdálených Trojanovic u Frenštátu pod Radhoštěm, kde se konal běžecký závod v rámci seriálu Rock Point - Horská výzva. Ještě začátkem května bych nečekal, že se letos do vzdálených Beskyd vypravím a už vůbec ne v rámci nějakého závodu. Člověk ovšem nikdy neví, co mu život nabídne a je pouze na nás, jak se k výzvám postavíme.

Internet je zvláštní místo, Instagram, Facebook, Twitter, … všude je plno, lidi se baví, posílají si “lajky”, “srdíčka”, diskutují, občas si vjedou do vlasů, provokují se, předvádějí, nebo jen netečně sledují druhé. Ale občas, občas se i skeptikům jako já, kteří si myslí, že sociální sítě lidi naopak od sebe oddalují, naskytne nečekaná příležitost poznat osobně i někoho nového. Skutečného člověka, který se skrývá za profilovým obrázkem a několika příspěvky na síti.

Tak se stalo, že mi počátkem května napsal @KultTurista soukromou zprávu, ve které mi několika slovy sdělil jak mu odpadl parťák pro závod dvojic Horská výzva v Beskydech a zda bych nezaskočil, coby náhradník.

Páni, kdo je vlastně @KultTurista, co to je za člověka, mám vyrazit na 460 km dlouhou cestu do Beskyd a účastnit se závodu dvojic? Já, takový sportovní individualista?

Mnoho otázek a jediná šance jak se dozvědět odpovědi na některé z nich, je potřeba zvednout zadek a udělat to nejjednodušší, žít život a přijímat tyto nečekané nové příležitosti. Vyrazil jsem do Beskyd.

Když se řekne Beskydy, jako první mi v hlavě naskočí medvědi. Je to šelma, co je větší než vlk, běhá rychleji než já, má drápy jako “kráva” a umí to lést i po stromech. Jinak řečeno, neutečeš tomu. Naštěstí jich tam moc není, resp. občas tam nějaký brumla zabloudí ze Slovenska, po čase ho chytnou, dají mu vysílačku a pak ho sledují jako Google špehuje nás všechny na internetu.

Další, co mi v hlavě naskočí při slově Beskydy, je Lysá hora. Nejvyšší vrchol Moravskoslezkých Beskyd a to už se opravdu neodmítá. Bohužel trasa závodu přes tento vrchol nevede, ale když už v těchto končinách budu, nenechám si ujít příležitost její vrchol navštívit.

Výzva byla přijata, plán stanoven a tak jsem v pátek 24. května vyrazil na cestu do Ostravice pod Lysou horou. Na místo jsem dorazil něco před třetí hodinou odpoledne a ihned vyrazil po červené turistické trase na její vrchol. Cestou jsem se kochal výhledy, místama tak pečlivě, že jsem nenápadně sešel ze značené stezky. Nakonec jsem ale došel na vrchol (1.323 m n. m.), vyfotil se, osvežil vychlazeným Birellem a šel zpět na parkoviště po stejné trase.

Beskydy jsou nádherné, už jenom tento výlet na “lysou” stál za to. Nastoupal jsem 800 metrů na nějakých 7 km a nepotkal jediného medvěda.

Horská výzva, Beskydy 62,4 km (+2.633 m)

Závod dvojic na 62 km se startoval stejný den ve 23:55 z Trojanovic od skokanských můstků, a tak jsem čekání vyplnil lenošením v autě na parkovišti do doby, než dorazil můj parťák @KultTurista.

Dalibor, který se skrývá za onou přezdívkou, dorazil záhy a ihned jsme se dali do hovoru jako staří známí. Alespoň mi to tak přišlo. Páni, občas překvapuji sám sebe, že se ještě dokáži seznamovat.

Něco málo k závodu. Trasa je dlouhá 62 km s celkovým převýšením 2.600 m, limit pro absolvování je stanoven na 24 hod. Jak jsem již psal, tento závod jsem neplánoval, ale přišel mi vhod. Potřeboval jsem konečně zatížit kotník do/z nějakého většího kopce a ověřit, zda jsem zpátky “ve hře”.

Dalibor plánoval pohodové tempo, turistické, což byl i důvod proč jsem výzvu přijal. Ne, že bych se bál běžet, ale stále při intenzivnějším zatížení kotníku cítím jak tuhne a nerad bych brzdil rychlejšího běžce.

Závod jsem pojal i jako příležitost vyzkoušet si pohyb v technických pasážích bez trekových holí, plus jsem si na večer oblékl kombinaci 3/4 legín a dlouhých podkolenek, které jsem ráno plánoval srolovat k botám. Prostě dobrá příležitost vyzkoušet pár nových věcí.

Před startem se do mě dala zima a začal se klepat jako vždy. Čekal jsem na startovní výstřel a těšil se až se konečně pohybem zahřeji. Čelovky rozzářily cestu a balík závodníků se dal do pohybu.

První nás čekal vrchol Velkého Javorníku, kde jsem v úžasu hleděl do temné oblohy plné hvězd. Krásná romantika. Následně jsme seběhli do sedla se směšným názvem Pindula, odkud jsme znovu nakročili do dalšího stoupání směr Černá hora, pak znovu dolů a opět nahoru na Pustevny. Celé to bylo neustále nahoru a dolů.

Dokud byla tma, šlo se mi krásně lehce a Dalibor držel dopředu avizované turistické tempo. Nohy mi fungovaly, a kotník se zatím držel bez jediného zaváhání. Cestou jsme si furt něco povídali a aniž bych se nadál, začalo svítat.

Po ránu byla v kopcích stále zima, ale to se však záhy změnilo. Jen co vylezlo sluníčko a dostalo správnou sílu, nastal problém.

Z Pusteven se běželo dlouhou dobu po asfaltu a z mírného kopce, což nedělalo dobře mým chodidlům v teréních La Sportiva Akasha, bylo to jako běhat v kopačkách. Ovšem tohle stále nebyl ten problém. Ten nastal až při druhém stoupání na Pustevny, ve svahu pod Skalíkovou loukou, v místě, kde slunci nebránila střecha z korun stromů, jsem se zastavil a to doslova.

Celou dobu jsem ani na malý okamžik nepociťoval problém s terénem, s profilem nahoru a dolů, ale zastavil mě až žár slunce, který se rozhodl, že si k obědu usmaží můj mozeček.

Opřel jsem se o poražený kmen stromu, ani mi nevadilo, že jsem se zrovna zapřel o lepkavou smůlu, ale prostě jsem musel tělo stabilizovat na více pevných bodech, než jen o dvě nohy. Kopce se houpaly a při pohledu do kopce na Dalibora přede mnou se okolní stromy podivně vlnily a nakláněly. Tuším, asi to byl solidní úžeh, co jsem si na palouku uhnal.

Zaťal jsem zuby a drásal se svahem vzhůru, kde čekal Dalibor. Už jen kousek a bude u cesty studánka, tam si smočím hlavu a zchladím mozek. Tak se i stalo.

Následovala krátká hřebenovka z Pusteven na Radhošť a seběh kolem Černé hory zpět na Pindulu. Znovu nahoru na Velký Javorník a hurá do cíle.

Na tomto posledním úseku se mi vrátila chuť do života a kopce už byly opět stabilní, nic se nehoupalo, nenaklánělo, navíc jsem si cestou koupil i několik vychlazených Birellů a s jedním v ruce jsem i stylově protnul cílovou pásku. Takový to byl den, pohodová sobota v krásné přírodě malebných Beskyd.

Celá trasa nám zabrala něco málo pod 15 hodin v pohodovém tempu, při kterém jsem si rozhýbal kotník, co chvílemi stále tuhl, ale už to hodnotím pouze jako slabý dozvuk importovaných problémů z Istrie. Pár dnů, a jsem připraven na pořádnou akci v Alpách.

Profil trasy s celkovým převýšením 2.633 m

Zjistil jsem, že trekové hole nejsou v technickém terénu moc potřeba, ačkoliv při složitějších sestupech bych se chvílemi cítil jistější. Přesto stále váhám, zda si je na Lavaredo vezmu sebou na trať, nebo ne.

Kombinace 3/4 legín a dlouhých podkolenek má něco do sebe, ale příště si ty ponožky před prvním použitím musím vyprat, jinak při delší trase by to nemuselo dopadnout dobře. Tato kombinace je výborná při teplotních změnách, kdy v noci je zima, přes den teplo a vy nemáte možnost se v průběhu převléci.

Celkově to byl fantastický výlet. Jak už je zřejmé, do Beskyd jsem se zakoukal a jen doufám, že budu mít v budoucnu příležitost se sem opět vrátit. Například v rámci akce LHUT by to nemuselo být vůbec marný.

Poznal jsem dalšího fajnového člověka a doufám, že mohu i říci, získal nového kamaráda, reálného, ne jen toho virtuálního, co se skrývá za přezdívkou @KultTurista na Twitteru. Děkuji ti Dalibore za hozenou rukavici a držím ti palce v dalších výzvách, které podnikneš.

Co dál? Mám měsíc do cesty na Lavaredo. Nohy se musí vrátit do strmých kopců, pochroumaný kotník je již minulostí. Těším se jak malý kluk.

Další článek Předchozí článek