Chodím kolem váhy už několik měsíců a něco mi říká, že si na ni nemám stoupat. "Nedělej to, nechceš to vědět!", šeptá mi hlas v hlavě. No, udělal jsem to. Bylo nedělní dopoledne, den, kdy jsem si měl jít zaběhat v rámci ČEZ Christmas Run u nás v Mostě.

Není tajemstvím, že se mi rozložil celý můj běžecký svět po mé eskapádě s ledvinou. Ačkoliv stále chodím běhat, už to není jako dřív. Intenzita i objemy se splaskly na základní úroveň, kdy sotva zvládám i jen poloviční čísla oproti dřívějším normám. Schází mi motivace a i radost se vytratila neznámo kam. Domníval jsem se, že se s tím poperu, ale zatím tento boj těžce prohrávám.

Dva roky prázdnin

Uběhly dva roky, co jsem stál na startu běžeckého závodu. Tak dlouhá doba bez vzrušujícího pocitu, kdy je před startem člověk nervózní a po startu pln uvolnění, už jednoho dokáže izolovat, odstínit a byl by to další rok bez závodů, kdyby mi nepřišel do firemní schránky email s nabídkou startovného na některý ze zimních běžecký závodů v rámci seriálu, který naše firma spolu s ČEZem pořádá.

Tak se stalo, že jsem se vyhecoval a v neděli 15. prosince, v den závodu, se postavil na váhu. Ze zvědavosti.

Zpět na začátek

Nebyl to příjemný pohled. Proběhl mi mráz po zádech a uvědomil jsem si, že mě těch necelých +9 kg posílají zpět, někam hodně daleko do dávno zapomenuté minulosti.

Ježkovy oči, co jsem to připustil?

Kam až jsem to nechal zajít?

"Herdek, dnes to tedy bude zajímavý den.", problesklo mi hlavou. Musím zatnout zuby a pokusit se o nemožné. Strategie je jasná, nedoběhnout zcela poslední.

No, co vám budu povídat, vyběhl jsem na trať a snažil jsem se během těch dlouhých pěti kilometrů najít ten starý známý pocit radosti z běhání.

V půlce trasy jsem zaslechl rozhovor dvou dam, kdy jedna povídá druhé, že další kolečko už asi nepoběží a já si říkal, že to vůbec nezní jako špatný nápad.

Naštěstí se mi v ten moment začaly vracet přirozené instinkty. Nevzdávat se.

Jo, není to dobrý, běžím strašně pomalu, ale je to fajn, ne? Není to tak, že bych musel v sobě hledat energii, té mám dostatek. Jediné, co jsem potřeboval ze sebe vyškrábat, byla radost a chuť.

Tak co myslíte, našel jsem ji?

Hledání

Doběhl jsem do cíle, dostal medaily a ...

Když chodím běhat a opravdu stále chodím, jsou dny, kdy si to s chutí užívám, ale je stále hodně dnů, kdy běhám z donucení.

Stojím tedy opět na začátku a hledám, co jsem ztratil.

Jedno však vím jistě. Vím, že to tam někde je, schované a čeká to, až si pro to doběhnu.