Ponořím hlavu pod hladinu a všechen okolní hluk produkovaný lidmi utichne. Projíždějící auta, malá vrtulová letadla, lidské hlasy, to všechno voda spolkne a jediné, co mohu slyšet, je zvuk bublin tvořených kopáním mých nohou, záběry rukou a vydechováním vzduchu ústy a nosem. To vše se opakuje v pravidelných rytmických intervalech, které mě dokonale uklidňují.

Proč?

Když se zamyslím nad tím, proč vlastně sportuji, proč tak rád běhám, proč tak rád plavu v přírodě, chodím po horách, to všechno dělám jen abych unikl před moderním uspěchaným světem. Nenávidím ho! Potřebuji se vnitřně zklidnit a dostat ze sebe nahromaděnou energii, co při mém sedavém zaměstnání nedokážu přirozeně uvolnit.

Myslím, že není potřeba hledat ušlechtilejší důvod. Stejně tak není mnou zvolená cesta jediným způsobem jak být na světě šťastnějším. Nikdy bych nikoho nenutil jít po mých stopách, naopak miluji poslouchat ostatní, jak vášnivě hovoří o tom, co je samotné dělá šťastnými. Může to být cokoliv, co já sám pravděpodobně nikdy dělat nebudu. Domnívám se, že není podstatné, co člověk dělá, podstatné je čím se tím stáváte, šťastnějšími a inspirativnějšími pro ostatní.

Dělejte, co máte rádi. Inspirujte druhé svou vášní.

Kus mého štěstí

Jako malý jsem míval sny, kdy jsem se rozeběhl po polní, mírně se svažující cestě a v jednu chvíli se odrazil skokem vpřed, roztáhl ruce a následně plachtil volně jako pták jen kousek nad zemí. Hezčí sny jsem asi nikdy nezažil. Nádherná svoboda pohybu.

Není proto nic divného, že se tak rád cachtám ve vodě. Mohu se položit na záda a jen tak se nechat pohupovat. Mohu se celý ponořit pod vodu, otáčet se kolem své osy a stabilizovat se rukama podobně jako ptáci křídly ve vzduchu.

Dlouhá léta jsem se jen takto cachtal a jediný plavecký styl, který jsem se byl schopný v mládí naučit, byla prsa paní radové, tedy s bradou pěkně nad hladinou.

Velký zlom nastal v momentě, kdy v Mostě otevřeli nové jezero pro veřejnost.

Začal jsem chodit k vodě čím dál častěji a začal pilovat svůj plavecký styl tak, abych snáze a rychleji přeplaval z jedné strany jezera na druhou.

Jakmile se mi to povedlo, začal jsem si pohrávat s myšlenkou znovu zkusit volný styl. Pokaždé jsem u toho v minulosti selhal. Problém byl s dechem, kdy jsem okamžitě začal panikařit a nedokázal se uvolnit.

Nebudu to protahovat. Věc se mi letos podařila a já okusil ten nejbáječnější pocit, kdy jsem schopen volným stylem uplavat několik kilometrů v kuse, aniž bych se cítil extrémně unavený, nebo vystresovaný. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem to nevzdal a konečně to dokázal.

Netvrdím, že mám vytříbenou techniku, ale víte vy co? Nestojím o ni.

Takhle, i nadále se ji budu snažit zlepšovat, ale zkrátka to pro mě není nejdůležitější.

Nenechte si vzít své štěstí

Pojďme k jádru věci. Jaký je vlastně důvod tohoto podivného článku?

Jednak jsem vám chtěl ukázat, jak jsem letos přišel k dalšímu kousku mého štěstí a trochu vás tím snad i inspirovat, ale taky vám chci říct, že to je pouze začátek. Ono totiž není obtížné najít si kus svého štěstí. Tím to však pouze celé začíná.

Následuje obtížnější část cesty, kdy je potřeba své štěstí držet při životě, kdy si ho nesmíme nechat vzít a nechat umřít.

V dnešní době sociálních sítí je tak snadné nechat se inspirovat a přijít tak případně i ke svému kousku štěstí, ale zároveň je tak snadné si ho nechat vzít.

Chtěl bych vám říct, nepoměřujte své štěstí s někým jiným. Ono je totiž jenom vaše a není podstatné jak velký kus ho máte v porovnání s někým jiným.

Pamatujte, že ten, kdo začne své štěstí poměřovat, je ten, kdo v ten samý moment o své štěstí přichází.