Vypadá to, že celý rok 2018 se mi nepodaří setřást smůlu, která se mi potvora přilepila na záda a doprovází mě kamkoliv se hnu. Přitom to měl být velkolepý rok, alespoň jsem si ho tak maloval. Věřil jsem, že se mi povede doběhnout 100 mílový závod na Istrii, srazím čas maratonské distance pod čtyři hodiny a celkově má fyzička strmě porostě do závratných výšek. Minimálně až do nebe …

Člověk míní, život mění. Veškeré mé velkolepé plány se postupně bortí měsíc po měsíci, závod po závodu. Výkonnost mi dlouhodobě stagnuje, ačkoliv pomalu přidávám na intenzitě, běhám šest dní v týdnu s cílem zvládat ročně 4.000 km a víc. Začal jsem se zajímat o to, co jím, přestal jsem si sladit kávu a celkově krotím příjem cukru, někdy více, někdy méně. Chtěl bych ještě sundat pár kilo váhy, ale chtít asi můžu.

První rána přišla v dubnu, kdy jsem kvůli vymknutému kotníku na 117. km odstoupil ze závodu na Istrii. Druhá rána přišla následující měsíc na pražském maratonu, kde jsem zjistil jak špatně se běhá 42 km s migrénou a závod jsem dokončil po 5 hodinách a 5 minutách.

Takhle to šlo dál a dál. Na krátkých distancích během tréninků to vypadalo občas poměrně nadějně, ale nedaří se mi zvyšovat výkonnost na dlouhých tratích, řekněme nad 21 km. Někdy si říkám, že jsem asi přetrénovaný, jindy mám na sebe vztek, a nadávám si, že do toho málo šlapu. Mé okolí se kloní k prvnímu důvodu, tedy přetrénovanosti, ale neumím si představit, že bych ubral. Například neběhal 6 dní v týdnu. Ne, to není správná cesta. Musím běhat hodně, potřebuji to. Pokud nějaký čas neběhám, například pro nemoc, mám mizernou náladu.

Málo do toho šlapu. Musím přitvrdit, najít nový impuls a pořádně se hecnout.

Takže na cestu do Hradce Králové jsem přibalil nové odhodlání a stanovil si staronový cíl, doběhnout maraton pod čtyři hodiny. Co je na tom tak těžkého? Prostě vystartuješ a budeš si držet rozumné tempo. Postupně to půjde dolů, začneš zpomalovat, ale pokud vydržíš držet tempo dlouho, zvládneš doběhnout pod čtyři hodiny.

ČSOB Maraton Hradec Králové 42,195 km

Před startem nám dal pár dobrých rad legendární Jiří Soukup. Máme se před vyběhnutím vysmrkat, odskočit si na záchod a po výstřelu nepřepálit začátek. Mám celoroční rýmu a už mi připadá normální, že mi neustále teče z nosu, to neřeším. Na záchodě jsem od rána byl už třikrát, ale je fakt, že bych klidně ještě jednou šel, žaludek je nějaký neklidný. No a ten přepálený začátek, to se snadno řekne, ale těžko ohlídá.

Stojím vpředu u startovní čáry, není to jak v Praze, tady je mnohem více místa. Výstřel a už běžíme. Nepřepálit začátek, nepřepálit začátek, …

Přede mnou zahlédnu jediného vodiče na trati, který má na zádech přilepenou cedulku s časem 3:30. Chvilku se ho držím a sleduji hodinky. Běžíme průměrným tempem kolem 4:50 min/km. Běží se mi lehce, jsem z toho překvapený, ale opět si připomínám, nepřepálit začátek, nepřepálit začátek.

Nechávám vodiče pozvolna odběhnout a redukuji průměrné tempo na něco kolem 5:00 až 5:05 min/km. To bude stačit na vytvoření i slušné rezervy až mi začne odcházet energie. Takový byl plán, jednoduchý jak facka.

Jenže. Hradecký maraton startuje v čase 11:15 dopoledne, a abych neběžel s prázdným žaludkem, dávám si hodinu před závodem míchaná vajíčka se šunkou v místní kavárně. Hodinová rezerva bude dostatečná, konejším se.

Nestačila. Už od samého výstřelu startovní pistole cítím, že se v břiše dějí divotvorné věci. Netrvalo dlouho a běžím s nepříjemným pocitem podobným žaludečním křečím. Konejším se, že to určitě odezní a když ne, tak holt dnešní závod bude trochu bolet. To tě ale nemůže zastavit. Máš jasně daný cíl!

První občerstvovačku raději vynechávám, nechtěl jsem přilévat olej do ohně, tedy zatěžovat žaludek ještě víc. Kelímek s vodou si tak beru až na 15. km a pomalu se napiju. Myslel jsem, že to tam hned ze sebe vyhodím a tak zbytek vody s kelímkem raději zahazuji.

Zkouším to znova na příští občerstvovačce s podobným výsledkem. Škoda, že tu nemají colu, ta mi dělá v podobných situacích dobře, ale voda, nebo ionťák se nezdají být dobrou volbou.

Když jsem protínal půlmaratonskou vzdálenost, kontroluji si čas. Byl jsem spokojený, 1 hodina a 50 minut. Pokud se nic nepodělá, není nereálné splnit dnešní cíl.

Jenže to nevydrželo dlouho, už od 25. km se mi stav žaludku zhoršuje. Myslím, že vím, co bude následovat. Nemýlil jsem se a přišlo to až na 33. km, kdy jsem se začal rozhlížet kolem tratě kam si odskočím. Jako na potvoru probíhám místem, kde je cesta na obou stranách lemována pletivem. Zpomaluji a začínám panikařit. Konečně jsem našel vhodné místo a mizím v lesíku.

Dívám se zpětně na záznam z hodinek a vidím, že celá tato událost mi sebrala 10 minut. Podrobnosti vynechám.

Horší byly dopady této události. Následující dva kilometry se snažím dostat do starého tempa, ale už to začíná drhnout. Sleduji hodinky a stresuji se při pohledu na průměrné tempo. Bylo to jako by přišla malá holčička s rovnátky, podobná Darle z pohádky Hledá se Nemo, a šťouchla prstem do mého domečku z karet. Můj sen se právě proměnil v prach - opět.

Chvilku kráčím, chvilku se snažím běžet, ale víc a víc se svírám s křečma v břiše. Ne, neumírám, jen zase blbě fňukám nad tím, jak jsem to znovu celé podělal.

Aby té trapnosti nebylo málo, na 40. km před cílem dostávám při došlapu na levou nohu slabost v koleni, až jsem málem upadl na chodník. Chvilku jsem ani nemohl došlápnout jak to v koleni bolelo, ale za chvilku jsem s tím mohl částečně i běžet, jen jsem nesměl nohu ohýbat. Takže chvilku běžím jako zvoník od matky boží až do samotného cíle.

Spráskaný jak pes, fyzicky i duševně se shýbám, aby mi byla nasazena medaile za dokončení maratonu. Vypínám hodinky a vidím, že mám výsledný čas jako při mém prvním maratonu v roce 2016, tedy 4 hodiny, 28 minut a 54 vteřin.

Sedám na lavičku, obracím do sebe vychlazenou Pepsi a sleduji rozzářené tváře běžců kolem. Byl to fajn den. Běžel jsi, běžel, dokončil jsi, dokončil. No tak se ti to opět nepovedlo jak jsi chtěl, ale takový je život. Nic není zadarmo.

Omlouvám se, že tu teď takto mluvím sám k sobě, ale pomáhá mi to. Jinak řečeno, je to můj způsob jak se s tím srovnat :)

Co říci závěrem k organizaci hradeckého maratonu? Paráda!

Trasa závodu je fajn, ačkoliv je zapotřebí v přilehlém parku celkově třikrát proběhnout stejná místa, nenudilo mě to. Dobrovolníci byli naprosto úžasní, stejně jako lidé, co se v parku procházeli a fandili nám.

Pokud někdy v budoucnu poběžím opět městský maraton, tak to bude jistě zde v Hradci Králové. Děkuji.

Další článek Předchozí článek