Běžím z kopce na 48. km, kochám se krajinou a přemýšlím jak jsem si jen mohl myslet, že by se kolem Brna nemohl najít zajímavý kopcovitý terén pro trail running. Vždy jsem si říkal jaké mám štěstí, že mám nedaleko za domem Krušné hory z jedné strany a České středohoří z druhé. Nic extra jsem si od tohoto závodu nesliboval a o to víc jsem byl mile překvapený. No, chvílemi jsem byl překvapený až moc, jako třeba teď na 50. km pod kopcem.

Na závod Brněnský masakr mě upozornil kamarád Luboš, se kterým jsem se seznámil před rokem na trase Dalamcija Ultra-Trail, kdy jsme společně doběhli do cíle on trasy 155 km, já 100 km. Při našem dalším setkání na trase 100 miles of Istria, kdy jsme probírali naše zkušenosti z jiných závodů, padlo slovo o této brněnské akci a tak jsem tu.

Byl jsem hodně skeptický, vždyť kolem Brna nejsou žádné pořádné kopce a celkově jsem si město Brno zaškatulkoval do ne zrovna lichotivé škatulky. Bydlel jsem tu dva roky, odloučený od rodiny a budoval kariéru IT manažera. Vždy v pondělí z Mostu do Brna a v pátek zpět domů, kdy i doma bylo nutné pro firmu dál pracovat, protože kdy jindy máte čas na práci, než v klidu o víkendu.

Cesta do Brna probíhala s pocitem lehkého odporu, jak se mi vracely všechny nepříjemné vzpomínky ještě umocněné katastrofickým stavem naší dálniční tepny D1. Přesun do Brna trval úmorně dlouho a stále nedokážu pochopit jak je něco takového v dnešní době vůbec možné. Během letošních prázdnin jsme procestovali 10 tis. km po evropských dálnicích v zemích jako Německo, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Itálie, Švýcarsko a Francie, všude probíhají nějaké opravy a setkáte se s omezením provozu, ale nikde, opravdu nikde jsme se nesetkali s tak zoufalou situací jako na naší dálnici D1.

Po příjezdu do hotelu Amphone jsem do depresivní nálady upadl ještě o něco hlouběji. Po tak nepříjemném zážitku z cesty, je kaluž vody z vytékající lednice, co vás na pokoji přivítá, to poslední, co si přejete. Navíc to v hotelu a na pokoji vypadalo jako bychom právě skočili v čase o pár dekád zpět. Sedl jsem si na rozvrzanou postel a chtělo se mi domů. Myslím, že jsem k takovému rozhodnutí neměl daleko.

Brněnský masakr 62 km (+2.314 m)

Závod staroval v sobotu 15.9. v 7:00 ráno a tak jsem nestihl hotelovou snídani a musel se cestou na start odbít tím, co zbylo ze svačiny z předchozího dne. Asi nejvíc mi ale scházela ranní káva, což je má zásadní životní ingredience, bez které je život tak nějak bez chuti.

Čekal jsem ráno a v dopoledních hodinách chladnější počasí a tak jsem si vzal 3/4 elasťáky, ale triko jen s krátkým rukávem, určitě se během zahřeju. Na nohy jsem nazul ověřené La Sportiva Lycan a na záda nahodil fungl novou vestu Dynafit Vertical 4, kterou jsem dostal v rámci startovacího balíčku na GGUT. Jako bidon na vodu jsem si vzal oblíbenou Salomon soft flask s objemem 500 ml a to bylo všechno. Trasa závodu je dlouhá 62 km s převýšením 2.314 m a čeká nás celkem 6 občerstvovacích stanic, plus jedna v cíli.

Předpověď počasí slibovala ideální podmínky bez deště, ale jelikož v předchozích dnech pár kapek spadlo, trasa byla nakonec místy bahnitá a v prudkých kopcích, ano, opravdu jsem to řekl, jsem byl nemile zaskočený jak mě boty Lycan nedokázaly ve svahu udržet a neustále se mi smýkaly nohy.

Už jsem to nakousl, jde o terén trasy. Nečekal jsem to, ale od prvních kilometrů jsem byl příjemně zaskočen. Ihned po té, co jsme opustili město a vyrazili na první kontrolní bod Babí lom, jsem byl trasou moc spokojený a přibývajícím počtem kilometrů se spokojenost měnila v nadšení.

Od startu jsem nasadil pohodové tempo, nikam jsem se moc nehrnul, trasu neznám a nevěděl jsem, co všechno mě čeká. Na druhou stranu na chvostu jsem také být nechtěl.

První nepříjemnost mě potkala právě v přírodní rezervaci Babí lom, kde trasa prochází skalnatým hřebenem, je zde potřeba prokličkovat mezi balvany a přitom mě podrážka bot Lycan opět zradila. Musel jsem hodně zpomalit jak mi to tu na vlhkých balvanech klouzalo, až jsem při jednom seskoku vyrovnával pád tak nešťastně, že jsem si během toho natáhl sval na levé noze a následujících pár kilometrů se potýkal s bolestí. Následoval seběh a ačkoliv jsem nedokázal kroky natáhnout, nemusel jsem alespoň kulhat do kopce.

Zbytek trasy jsem si už poměrně příjemně užíval a nestačil se divit jak krásně tu kolem Brna může být. Po závodě na Jizerská 50 RUN byla tato trasa balzámem na duši. Konečně jsem se mohl lesů dotýkat, kličkovat mezi stromy, šplhat lesní cestou po kořenech, po kamenech, žádný asfalt, žádný beton.

Chtěl bych poblahopřát organizátorům, že vybrali skutečně zajímavou trasu, která běžci nedovolí se nudit. Ačkoliv, ne že bych se nudil, ale asi jsem se na 48. km jen trochu více zamyslel.

Byl to poslední větší kopec na trase a pravděpodobně mi během jeho zdolávání vypla hlava. Sbíhám pak z kopce dolů a natahuji přitom krok ve snaze nahnat těch pár minut k dobru, jelikož už to do cíle není daleko a já se cítím neskutečně silně, asi jsem to s tím pohodovým tempem trochu přehnal. Předbíhám tedy pár běžců a řítím se dolů až k silnici, jenže tak jako jsem zmizel těm, které jsem předběhl, zmizelo i značení trasy.

Procházím se kolem silnice ve snaze najít značení, ale nikde nic. Fajn, zakufroval jsem a je potřeba vyrazit zpět po trase a najít místo, kde jsem minul značení. Cestou potkávám dalšího zbloudilce, takže jsem nebyl jediný, komu tu vypla hlava a díky nepozornosti přehlédl na štěrku už lehce rozdupanou šipku ukazující směrem doleva. Díky této nepozornosti jsem si přidal něco málo přes 800 m, ale časová ztráta byla díky hledání dalšího značení pod kopcem trochu větší.

Přiznávám, že mě to trochu rozhodilo, ačkoliv když jsem opakovaně předbíhal ty, které jsem v kopci minul, tvářil jsem se děsně v pohodě i po komentáři, “To člověka psychicky dostane, co?”, kterým to jeden z nich pěkně shrnul. Jo, dostalo mě to.

Takže následné další lehké zdržení u rozcestí, kde jedna šipka ukazovala rovně a druhá doleva, už mě nemohlo vůbec překvapit. Asi jsem měl před startem dávat větší pozor, protože přesně o tom se mluvilo. Na trase bylo pár popadaných stromů a bylo potřeba místo oběhnout, nebo jako v mém případě ty stromy jednoduše přeskákat.

Zbytek trasy už byl bez dalších překvapení a tak jsem po 8 hodinách a 29 minutách doběhl do cíle. Rozhodně jsem si před startem myslel, že to zvládnu hluboko pod 8 hodin, ale po pár nepříjemných drobnostech na trase se mi to nepovedlo. Čert to vem, důležité je poznání, že La Sportiva Lycan mě na mokrém povrchu vůbec neudrží a tak pokud mě na dalším dobrodružství čeká mokro, nemám vhodné boty a času na vyřešení tohoto problému už moc nemám. Vlastně už je pozdě.

Stejně tak vestu Dynafit Vertical 4 si již na podobný závod nevezmu. Nikdy bych nevěřil, jak může volně kmitající gumička s plastovým zakončením pro utahování hrudního sevření během 62 km rozedřít kůži.

Byl to perfektní den. Brno jsem ze škatulky “Nic moc” přesunul do škatulky “Ty brďo!” a těším se, že se jednoho dne do Brna dostanu po D1 v pohodovém duchu, bez nervů.

Organizátorům Brněnského masakru děkuji za skvělý zážitek a výborně připravenou akci. Nic mi nescházelo (až teda na jedinou občerstvovačku, kde už nebyla cola a to je problém, bez coly mi to nejede) a zázemí závodu bylo také výborné. Pokud se někdy vrátím, určitě si nezapomenu vzít 20 kč jako zálohu na klíček od skřiňky a ručník, abych se mohl po osprchování také usušit. :-)