Temná obloha se k ránu začala pozvolna rozjasňovat, už byla i rozpoznat zmrzlá jinovatka na trávě a ve vesnici, kterou jsem akorát probíhal, se začal probouzet život. Ozýval se štěkot psů a první lidé vylézali ze svých obydlí. Rozbřesk bývá nejchladnější, ale netrvá naštěstí dlouho, jakmile vyleze sluníčko, zase se ohřeju.

O závodě Dalmacija Ultra-Trail jsem slyšel již před nějakým časem a když se mi letos nepovedly dva delší závody, myslel jsem si na 155 km dlouhou trasu s cílem prorazit konečně tu smůlu a posunout se za limit 70 km, které jsem doposud zvládl.

Několik týdnů po registraci jsem ovšem zaváhal a začal přemýšlet, zda na tu pilu netlačím až příliš. Rozhodl jsem se tedy přeregistrovat na trasu 100 km s převýšením 4.000 metrů. Letos tu stovku musím dokončit stůj, co stůj.

Do chorvatského Omiše, kde se závod pořádá, jsme se velmi těšili. Byla to pro nás další krátká, tentokrát podzimní dovolená.

Omiš je kouzelné místo obklopené nádherným pohořím, které dává tušit, že zdejší trasa nebude žádná procházka růžovým sadem. Už před časem jsem o závodě mluvil s kolegou, který má větší zkušenosti z ultratrailů a upozorňoval mě na kamenitou trasu.

Říkám si, že to ještě odběhnu v botách La Sportiva Akasha, které jsem si pořídil primárně pro jarní Istrii a od té doby jsem si je oblíbil. Mají za sebou už téměř 900 km, grip je téměř sešlapaný, ale dobře sedí.

Mezi další výbavu řadím nový batoh od Salomonu s kapacitou 10 litrů, co jsem si pořídil jako reakci na selhání předchozího batohu o objemu 7 litrů, do kterého jsem na Istrii nedokázal vtěsnat vše potřebné. Tentokrát nemám sebemenší problém, ale je to dáno i tím, že už to tak nepřeháním s jídlem. Více spoléhám na vybavené občerstvovačky.

Dalmacija Ultra-Trail 100 km (+4.000m)

V den závodu nás přistavené autobusy odvezly do nedalekého Klisu, kde 100 km dlouhá trasa startovala z nádvoří zdejší historické tvrze přesně o půlnoci.

Noc utíkala rychle a terén byl z počátku vlídný, ale pravděpodobně to bylo dáno jen tím, že jsem byl stále dostatečně čerstvý a překonávání kamenité stezky mi nedělalo takové problémy.

Ačkoliv denní teploty na sluníčku byly v Chorvatsku stále nad 20°C, ty noční ve zdejších kopcích rychle klesají k nule, nemluvě o ranních mrazících při rozednění. Tentokrát už vím, že jediným způsobem jak se s chladným prostředím vypořádat je zůstat v pohybu a pokud jste propocený, o to více se musíte zahřívat.

První půlka závodu proběhla poměrně bez problému. Kolem poledne se dostávám do Zadvarje, kde na mě čeká připravený dropbag a tak se převlíkám do suchého a dopřávám si oběd. Zdržuji se zde poněkud déle než jsem chtěl a vše jen díky hodinkám, které jsem potřeboval nabít a to se nedařilo. Připravená powerbanka vypadala, že nefunguje, když po připojení se po nějakém čase přehoupla hodnota 32% na 31%. Tak jsem je připojil k místní erární nabíječce na mobilní telefony a zdržel se zde o několik minut déle.

Nakonec jsem to nevydržel a říkám si, čert vem hodinky. Dyť už tu tvrdnu 40 minut. Připojil jsem powerbanku a vybíhám.

Chvilku to trvalo, ale hodinky se začaly dobíjet. Člověk si musí některé věci hold vydřít a já právě získal další drahou zkušenost, že vše musí být předem řádně otestováno a hlavně, nic tak podřadného jako GPS hodinky vás nesmí donutit zastavit. Já teď přišel o dobrých 20-30 minut času.

Ze Zadvarje se běží směrem k Brela, kde na vás čeká moře. Před závodem jsem se zapřísahal, že nebudu cestou fotografovat, jak to jinak často dělám, ale budu se soustředit pouze na běh. Ovšem jakmile jsem se dostal na dohled k moři, nešlo odolat.

Byl to naprosto ohromující pohled a navíc slunce se pomalu sklánělo k obzoru a vyčarovalo v hornaté krajině nádherné stíny. Jo, jsem běžec romantik a přesně v tyhle okamžiky zapomínám na čas.

Cesta dál pokračovala podél pobřeží a místama jsem dostával i strach, když nás to hnalo po strmém srázu, kde byla jen úzká vyšlapaná cestička ze sypkého kamení a stačilo by pouze došlápnout trochu stranou a hrozilo sklouznutí ze svahu k moři.

Už v noci, ačkoliv nebylo kolem nic vidět jsem místama cítil, že probíháme spáleništěm a teď ve dne jsem mohl i takto spálená místa vidět. Byla všude kolem. Všude kolem ohořelé stromy a zčernalé kameny.

Musím vyzdvyhnout ochotné a úžasné dobrovolníky na každé občerstvovací stanici. Byla to radost vidět jejich usměvavé tváře a cítit tu obrovskou podporu. Člověk se zde i něco přiučil, to když mi jeden z nich začal po jeho otázce odkud jsem povídat, že Omiš má za patrona města právě Čecha, svatého Jana Nepomuckého.

Kolem moře jsem prošel, energie byla už ta tam a stezka se stočila znovu směrem k horám a terén se opět proměnil v jednu velkou hromadu kamení.

Našel jsem si nového parťáka, byl to Chorvat a byli jsme na tom podobně a tak jsme kus cesty překonávali společně. Slunce zapadlo, netrvalo dlouho a dostali jsme se do bodu, kde jsme ztratili cestu. Doběhli nás další dva chorvati a tak nás bylo na hledání značené cesty více a po nějaké době se nám to i povedlo.

Na další občerstvovací stanici potkávám dalšího Čecha, Luboše, a tak poslední kilometry se držíme spolu. Luboš byl na trase delší dobu, běžel totiž delší variantu, tedy 155 km.

Naštěstí cesta opět začala pozvolna klesat z kopce k moři, ačkoliv kamení bylo stále přítomné. Tam kde nebylo, tam jsme s Lubošem dokázali běžet, ale jakmile se stezka proměnila v hromadu šutrů, každé došlápnutí bylo utrpením.

V dálce už byly vidět světla Omiše a dokonce bylo slyšet amplion od cílové brány. Nálada se nám prudce zvedá a začínáme i trochu žertovat. Poslední kilometry už si z těch šutrů děláme legraci, přesto bylo vidět, že ani jeden z nás z nich není nadšený.

To už scházíme schody kolem našeho apartmánu k moři, kde se dáme do běhu, aby nikdo nemohl říct, že se do cíle belháme jak dvě trosky.

Páni, já to dokázal. Dokončil jsem svou první stovku v čase 22:21:31 a na krku se mi pohupuje ta nejkrásnější medaile na celém světě, a to jsem si ji ani pořádně neprohlédl.

Naštěstí mě v cíli čekala rodinka a tak jsem se mohl zbavit nepotřebných věcí a došourat se zpět na kopec k apartmánu. Byla to dlouhá cesta, ale věděl jsem, že mě čeká už jen sprcha a postel.

Druhý den jsem se nechal slyšet, že sem už nikdy nepojedem, ale po nějaké době se přiznávám, že váhám. Byla to prozatím ta nejnáročnější trasa, jakou jsem kdy poznal. To i GGUT nebyl takový masakr na chodidla jako zdejší šutry. V Rakousku byla stezka zřetelná, také kamenitá, ale upravená, zde ne. Na mnoha místech stavěli novou cestu a ta vypadala tak, že kamion přivezl hromadu velkých kamenů a buldozér je rozhrabal. Také to bylo dáno asi zvolenou obuví, že jsem ještě několik dnů po závodě necítil kotníky a šoural se jak poraněný voják.

Takže jak, vrátím se do Omiše?