Svůj první alpský ultratrail jsem absolvoval už před rokem, kdy jsem odstartoval na nejdelší trať GGUT z Kaprunu, kolem Grossglockneru do Kals a zpět do Kaprunu. Tento závod jsem nedokončil, ale alpské scenérie se mi vryly hluboko do paměti. Tenkrát jsem ihned věděl, že se do Rakouska vrátím.

Chtěl jsem se na letošní ročník GGUT lépe připravit a tak mě napadlo absolvovat jeden závod v Alpách, alespoň měsíc předem. Tolik k důvodu proč jsem se na Hochkönigman registroval. V momentě, kdy jsem tak dělal, byla trať popsána jako 84 km dlouhá s celkovým převýšením 4.900 metrů.

Bohužel se má letošní zimní příprava značně komplikovala, napřed téměř celý prosinec v nemoci, pak jsem se potýkal se ztrátou výkonu, z tréninků jsem se vracel znechucený jak jsem pomalý a bez síly v nohou. Měsíc před závodem 100 Miles of Istria jsem navíc řešil problémy s lýtkem a vše se tak postupně komplikovalo. Podtrženo sečteno, letošní příprava totálně o ničem. Celkově jsem od počátku roku do startu na Hochkönigman nastoupal pouhých 20tis. metrů. Za stejné období v předchozím roce to bylo více jak 33tis. metrů.

Jenže to, co nemám v nohou, mám v palici. Jsem tvrdohlavý mezek a absolutně bez respektu k tratím jako 84 km a 4.900 výškových metrů. Běhám teprve třetím rokem a už mám někdy pocit, že všechno znám a všechno zvládnu. Mohu přeci běhat až 400 km měsíčně a dopřát si navíc nějaký ten ultra každý měsíc, nebo alespoň marathon.

Budu upřímný. Teď už vím, že jsem některé věci uspěchal, ale nebudu toho zase tolik měnit. Nehodlám přestat běhat ultra, nebo hledat další velké výzvy. Místo toho se ještě více zaměřím na přípravu, stravu a především se potřebuji naučit efektivně regenerovat.

Hochkönigman 84,24 km (+4.916 m)

Zpět k poslednímu závodu. Dopředu říkám, byl to masakr!

Hochkönigman se pořádá v rakouském alpském městečku Maria Alm am Steinernen Meer. Hlavní trať se táhne kolem masívu Hochkönig až do Mühlbach am Hochkönig a zpět. Jedná se o ultratrailový závod, tedy terén je převážně samý šutr, kořen, bahno, potok, promáčená alpská louká plná kravinců. Tedy spousta zábavy pro vaše nohy.

Startovali jsme v pátek 1.6. o půlnoci za slabého deště. První stoupák vedl na místní sjezdovku a ještě před opuštěním městečka nás povzbuzoval dav fanoušků. Celková atmosféra byla naprosto jedinečná. Po zdolání sjezdovky nás u stanice lanovky čekala ohnivá show a krásný pohled na osvětlené městečko pod námi. Pak už nastalo komorní ticho na potemnělé stezce osvětlované pouze čelovkami běžců.

Jak jsme stoupali výš do hor, déšť houstl a pod nohama to v lesích začalo hodně klouzat. Pršelo až do půl čtvrté ráno a de-facto jsem byl promáčený skrz na skrz. Jakmile jsem svěsil ruce, vytekl mi z rukávů nepromokavé bundy čůrek vody. Stejně tak mokro bylo i v botách a už jsem ani neztrácel čas vyhýbat se loužím, nebo vodě, která stékala stezkou jako potůček, co sebou hrne kluzké bahno.

Prvních 17,5 km bylo obtížných, ale věděl jsem, že s rozedněním bude líp. Člověku se hnedka zlepší nálada, když může konečně zhasnout světlo čelovky, která chvilkami stejně ani nedokázala protnout hustou mlhu v kopcích.

Pak se to stalo. Stál jsem na stezce pod masívem Hochkönig, v údolí se povaluje peřina mraků a za stěnou horského masívu vykluzují první sluneční paprsky. Člověk by musel být z kamene, aby neucítil jak se ho ta podívaná chytá přímo za srdce. Bože, to je nádhera!

Dělám pár fotografií, ačkoliv mobil vyndavám z ledvinky velmi obtížně, tedy nerad. Pak už běžím dál po stezce, která kopíruje vrstevnici. Uběhnu však sotva pár stovek metrů a za další zatáčkou nový úchvatný výhled. Ne, nebudu ten blbý mobil znovu vyndavat, jen si to tu vychutnám a poběžím dál.

Další zatáčka a - tentokrát zastavuji a opět lovím mobil z ledvinky.

Tahle část mezi 20. km a 35. km byla běžecky asi nejpříznivější a poměrně rychle utekla. Nastal pak sestup do městečka Mühlbach, kde jsem myslel, že budu mít dropbag a konečně se převléknu do suchého a něčeho pohodlného na běhání pod rozpáleným sluncem.

Bohužel byla to má chyba, že jsem si špatně přečetl propozice závodu. Dropbag na nás nečekal v Mühlbachu, ale o další checkpoint dál. Musím pokračovat pod horkým sluncem v dlouhých kalhotách a mikině pro noční část závodu. Asi jedinou radost jsem tak udělal místním mouchám, které se mě drželi jako kravského lejna.

Na 45. km za Mühlbachem začíná krásný stoupák na Schneeberg (cca. 1.700 m.n.m.). Ups, já řekl krásný? Koukám, člověk skutečně rychle zapomíná. No, stálo to za to! Zdejší kopce jsou neskutečně brutální :)

Vede tudy krásná šotolinová cesta, co se klikatí kopcem vzhůru, ale to by byla velká nuda. Mnohem zábavnější je drápat se přímou cestou nahoru pod místní lanovkou, ze které na nás zhlíží turisté. Copak si asi myslí o nás tam dole?

Jakmile jsem zdolal vršek a už se těšil na seběh k dalšímu checkpointu, kde se konečně budu moci převléknout, stalo se mi to, co jiným na zdejší trase už mnohem dříve. Byl jsem v ten moment na stezce sám a doběhl jsem k místu, kde šipka ukazovala směrem, odkud vedly v trávě tři vyšlapané cestičky a každá trochu jiným směrem. Rozhlížím se po okolí, ale nikde nevidím žádnou další značku. Musím si tedy vybrat.

Zvolil jsem špatně. Ačkoliv byla stezka rozšlapaná od jiných bot předemnou, byly to s největší pravděpodobností boty jiných zbloudilců. Ke vší smůle, stezka vedla dolů po neuvěřitelně příkré louce a jakmile se svah začal ještě více sklánět, hlodal ve mě pocit, že po něčem takovém by nás už vážně asi netahali. Rozhodl jsem se vrátit, ale jak asi tušíte, dolů z kopce to jde leckdy snadněji. Dostat se zpět nahoru mi zabralo hodně času a celkem jsem tu přišel přibližně o 40 minut.

Nahoře potkávám dalšího běžce, který stojí u zrádné šipky a kouká bezradně do mapy. Prohodil jsem pouze, ať touhle cestou po které se vracím, rozhodně nechodí. Volíme střední cestu a skutečně po několika metrech vidíme konečně další značku. Sestupujeme tedy z kopce dolů, ale můj nový parťák odkrývá další nepříjemnou věc o které jsem se doposud nezmínil.

Časové limity. Je potřeba doběhnout do kontrolních stanovišť nejpozději v určitý čas a popravdě, peru se tu na těch kopcích s nohama tak, že obtížně vybojovaný náskok jsem před malou chviličkou propálil na špatné cestě.

Kolega mi sdělil o sms zprávě ředitele závodu, že mu již hrozí vyřazení. Sakra, já to ale chci stihnout, nechci vypadnout kvůli téhle hloupé chybě. Bohužel stezka z kopce dolů vedla opět obtížným a rozbahněným terénem, po kterém moc běhat neumím. Přesto se pouštím do většího riskování a zkouším natahovat krok a zrychlovat jak jen to jde i za cenu, že se občas svezu po svahu dolů.

Konečně se dostávám na šotolinovou cestu, kolegu jsem nechal za sebou a zkouším běžet jak jen mi to unavené nohy dovolí.

Každou chvilkou sleduji hodinky a vypadalo to bledě. Vlastně bych řekl, že už přibližně dva kilometry před stanovištěm bylo pozdě. Dobíhám však na checkpoint na 60. km, kde sedělo několik lidí a vypadali, že se nikam dál nehrnou. Přibíhám k organizátorům a společně s gestem rukama se jich ptám, zda je tu pro mě gameover?

Není, mám ještě 3 minuty, ale musím si napřed projít bránou, co chytí můj chip. Mám neskutečnou radost, tak velkou, že to všechny kolem ohromně pobavilo. Myslím, že v ten moment i někteří znovu přemýšleli, že to taky ještě zkusí dál. Bohužel to nakonec nikdo dál nezkusil.

První, co jsem řešil bylo doplnění vody a natlačit zbytky místní buchty do žaludku. Než jsem si stačil říct o dropbag, dobíhá dvojice běžců a já zachytil češtinu. Napřed se baví s organizátorem, pak si jdou sednout a baví se zda budou pokračovat. Nakonec to zde ukončí, ale slečna tu podle všeho byla už v předchozím roce a tak vyzvídám jak to vypadá na trati dál. Nevím co jsem čekal, jasně, že to bude stejně obtížné, vlastně ještě o něco víc, protože teď je na řadě stoupání na nejvyšší vrchol trati.

Takže jo, není čas, musím vypadnout. Rozhoduji se vykašlat na nějaké převlékání do suchého, teď už je to stejně jedno. Chci to zkusit!

Vybíhám na trať jako poslední účastník, jako poslední zoufalec, co se zuby nehty drží svého snu.

Naběhnu na stoupák a už se opět škrábu do dalšího příkrého kopce, kterým říkáme stěna. Lezu pomalu dál a neustále se nervuji pohledem na hodinky. Čas tiká až se to odráží od okolních kopců.

Nastává však další nepříjemnost. Popravdě pro mě osobně asi ta nejvíc nepříjemná.

Superman má svou slabost v podobě kryptonitu, Indiana Jones nesnáší hady a já? Já se bojím bouřky v horách. Tedy konkrétně, že dostanu zásah bleskem přímo do zadku.

No a co myslíte, kolem se začala stahovat černá mračna a z dálky se ozývalo hromové dunění.

Organizátor má pro případ bouřky nachystanou náhradní trasu, nebude nás honit po vrškách, ale sestoupíme o něco níž do lesů a o trochu delší cestou doběhneme do cíle. Taková je teorie.

Už budu pomalu na vrcholku, míjím opuštěné stanoviště, kde nám organizátor přichystal pouze barely s vodou. Všechny jsou již prázdné, nikde nikdo. Profil trasy se na chvilku srovná a tak mohu zase více běžet s duněním hromů za zadkem.

Už se dostávám na rozcestník odkud je vidět vrcholek Hundsteinu, ale je zahalený v černých mracích a nevypadá to tam vůbec hezky. Stojím u turistické značky hlásající, Hundstein - 3 hodiny. Dívám se na hodinky, mám pouhé dvě hodiny do časového limitu. Bylo by to jen tak tak, ale není to nemožné. Problém je však počasí.

Vyndavám mobil a píšu zprávu řediteli závodu, kde se právě nacházím a zda je bezpečné pokračovat dále. Zároveň se dívám do turistické mapy po okolních stezkách. Vůbec se mi do těch černých mraků, ze kterých se ozývá dunění hromů, nechce.

Po pár minutách vidím, že se směrem od Hundsteinu vrací závodník a tak vyzvídám, co se děje. Bohužel umí pouze německy a já zase jen anglicky, přesto jsem pochopil, že má problémy se závratí a chce jít zpět po trase závodu.

Já se rychle rozhoduji, co dál. Nasazuji batoh, mobil zastrčím do ledvinky a vydávám se cestou mimo hlavní trať závodu, mimo dosah černých mračen.

De-facto je to pro mě konec závodu. Nedodržím původní trať, scházím o několik stovek metrů níž mnohem dříve a obcházím vrcholek Hundsteinu. Navíc to tu neznám a musím se teď orientovat pouze podle turistických ukazatelů. Každým krokem je mi huř a přemýtám, zda to bylo správné rozhodnutí.

Teď už je to hodně osobní, není to jen popis trasy závodu, teď už popisuji svůj boj s démony. Bylo to k vzteku, co vám budu povídat. Bude to další okamžik, na který když vzpomenu, jako první mě napadne, co kdyby.

Přesto se rozhoduji, že doběhnu do cíle a tím myslím skutečně doběhnu. Tak tedy běžím do Maria Alm až ke stanu, pod kterým se probíhá cílovou čárou. Neběžím však po modrém koberci, neprotnu cílovou pásku a nepípnu si čipem cíl. Projdu kolem, zastavím si hodinky, zatleskám právě dobíhající dvojici, co skáče rovnou do nachystaného bazénku a jdu si vyzvednout svůj dropbag, abych mohl dojít na pension.

Uzavřel jsem kolečko trasy po 82 km a nastoupaných 4.970 metrech v čase 18:45:14. Dokončil jsem závod svou vlastní cestou a odmítl jsem ho kompletně vzdát. Byl to masakr, udělal jsem chybu na trati a zabloudil, ale hlavním důvodem proč jsem se pral s časem jsou slabé nohy. Musím na tom mnohem více zapracovat. Takže příště!

Pokud se ptáte, co ředitel závodu, zda mi odpověděl na mou zprávu, kdy jsem se ptal, zda je to bezpečné? Ještě než jsem z kopců sešel, poslal jsem mu druhou zprávu, že jsem se rozhodl pro alternativní cestu. Chtěl jsem aby věděli, že už mě na trase nemají a aby na mě nikdo případně nečekal.

Na pensionu jsem si všiml jeho reakce jak doufá, že jsem v pořádku. Odepsal jsem mu, že jsem závod dokončil jinou trasou, ale nepípnul si v cíli a poděkoval jsem za krásný den v horách. Reagoval slovy, “Doufám, že sis vyzvedl medaili”. Nevyzvedl, něco takového mě ani nenapadlo. Takže jsem byl požádán o adresu, že mi ji dodatečně zašlou. Je to od nich moc hezké, jsem za to rád. Pokud dorazí, bude mi tak připomínát další hodně zajímavý den v rakouských Alpách :)