Povzbuzen posledním závodem a z radosti nad zdoláním pro mě klíčové maratonské vzdálenosti, těšil jsem se na další registrovaný závod v tomto roce. Vybral jsem si seriál trailových závodů Horská výzva a konkrétně čtyřiceti kilometrový závod u nás v Krušných horách.

Byl jsem přesvědčený, že mě tato vzdálenost nemůže už ničím zaskočit. Navíc jsem během zimní a jarní přípravy běhal i mimo asfaltové cesty a tak mě nějaký ten terén nezastaví.

Horská výzva, Krušné hory 39,8 km (+1.228 m)

Nařídil jsem tedy budík na brzké sobotní ráno 21. května 2016 a vyrazil opět za doprovodu rodinky směr Boží Dar odkud se klání startovalo.

Z předzávodních okamžiků si vybavuji především chladnou atmosféru toho rána, jak sedím v pořadatelském stanu zachumlaný v bundě a drkotám zuby. Nahlížím do startovního balíčku a vytahuji přiložený RedBull, který ihned otvírám a dopřávám si ranní nakopnutí.

Trasa závodu pro jednotlivce byla dlouhá 39,8 km s celkovým převýšením 1.228 metrů s nejvyšším místem na vrcholu Klínovce (1.224 m) a časovým limitem 11,5 hodin. Žádný respekt.

Zabalil jsem si do běžecké ledvinky nějaké ty energetické gely s kofeinem a ampulku magnézia proti křečím. Více toho nebudu zcela určitě potřebovat, těch sotva čtyřicet kilometrů zdolám s prstem v nose.

Vyrazil jsem ze startu a pádím neohroženě průměrným tempem pod šest minut na kilometr. Zdolávám první menší kopeček jako nic a světe div se, zvládám se držet v pohodě celých devatenáct kilometrů. Jasně, v tempu jsem po pár stoupání nakonec trochu polevil, ale zvládám to.

Plešivec. Přišel bod zlomu. Funím do prudkého svahu této sjezdovky, začínám ztrácet pevnost v nohou a několikrát musím zastavit, i dokonce podřepnout. Vytahuji z kapsy ledvinky energetický gel s kofeinem a už do sebe celou tubu vymačkávám.

Dostávám se pomalu na vrchol Plešivce, odkud je to pak opět z kopce až na dvacátýtřetí kilometr, až za Zálesí. Nedokáži však obnovit původní tempo a začínám mít problém s dechem. Trápím se tím i do dalšího stoupání odkud se sbíhalo do Jáchymova, kde jsem si musel na pár minut sednout.

Čekalo mě zdolat Klínovec, což je nějakých šestset metrů převýšení a já sotva lezu. Jakmile mi stoupne tep nad nějakých 130 t/m, začíná se mi motat hlava a ztrácím rovnováhu. Co to proboha je?

Škrábu se krokem do kopce, funím a postupně mě v chůzi zdolávají ostatní závodníci, hezky jeden po druhým. Pokaždé, když překročím magickou hranici tepu, musím zastavit, podržet se o strom a sečkat až to přejde. Čas se neúprosně natahuje a vrchol v nedohlednu.

Trvalo mi to více jak hodinu a půl, nějakých blbých šest kilometrů. Tak tohle jsem nečekal, ale už vůbec jsem nečekal, že závěrečné čtyři kilometry seběhu zpět do Božího Daru, na tom nebudu o mnoho lépe.

Cílovou čáru nakonec protnu s otřesným výsledkem v podobě 6:54:31 hodin a jsem skutečně rád, že to mám za sebou. Sedím za pořadatelským stanem na lavičce u kašny a snažím se přijít na důvod, proč se mi tak motala hlava jakmile mi trochu stoupl srdeční tep.

Myslím, že dnes už to vím. Byl to můj první a poslední závod, kdy jsem si před vyběhnutím dopřál RedBull a v jeho průběhu do sebe natlačil dávku kofeinu v podobě energetického gelu. Pravděpodobně jsem se tak trochu předávkoval. Dobrá zkušenost a jsem rád, že to dopadlo dobře, že jsem doběhl do cíle, získal medaily, další cenné zkušenosti a především jsem získal respekt k trailovým běhům, které jsou naprosto nádherné, ale mnohem náročnější než běhání v ulicích měst. Chci další, chci víc!