Je to zvláštní, ale impuls proč jsem si vybral právě běh a nevrátil jsem se k horské cyklistice, kterou jsem provozoval před několika lety a díky níž jsem již jednou zredukoval svou tělesnou váhu, byl - no řekněme trochu zvláštní.

Mým dalším velkým koníčkem, který občas přeroste i do profesionálních sfér, je fotografování a videoprodukce. Tak se stalo, že jsem jednoho dne zabrousil na filmovou tvorbu francouzkého režiséra Sébastien Montaz-Rosset, který spolupracuje s jedním velice nadaným sportovcem, alpinistou a běžcem jménem Killian Jornet.

Killian je pojem, živá legenda a kdo ho jednou uvidí běhat po horských svazích, nebude chtít věřit, že je to možné i takto lehce. Nemluvě i o bláznivých sebězích ze strmých kopců. Ten kluk po těch kopcích doslova poletuje a tak není divu, že je držitelem mnoha rychlostních rekordů. Například i ve zdolání nejvyšší hory světa, Mt. Everest. Stačilo mu na to pouhých 26 hodin.

Začal jsem si přehrávat další videa, kde Killian běhá po horách, a v hlavě se mi při pohledu na jeho přirozenou radost z běhu rodila myšlenka jít si zaběhat. Toto se odehrávalo ještě mnohem dříve, než jsem začal běhat pravidelně, ale zcela zásadně to ovlivnilo můj pohled na tento druh sportu. Běh je možné milovat.

Chtěl jsem běhat v lesích, po kopcích a ačkoliv můj protrpěný debut při závodě Horská výzva v Krušných horách nedopadl zcela podle představ, věděl jsem, že přesně tohle je má vysněná cesta běžce.

SachsenTrail UltraRun 70,3 km (+1.810 m)

Hledal jsem další příležitost napravit chyby z předchozího závodu a především jsem pochopil, že klíčem k úspěchu jsou získávané zkušenosti. Přihlásil jsem se proto na další závod v Krušných horách, tentokrát na Saxoprint SachsenTrail v německém Rabenbergu.

Zvolil jsem si hlavní trať UltraRun o délce 70,3 km s celkovým převýšením 1.810 metrů. Časový limit na zdolání této tratě je stanoven na 12 hodin.

Jelikož je Rabenberg ještě o kousek dál jak Boží Dar, musel jsem 2. července 2016 vstávat o něco dříve a snídani zvládnout v autě během cesty.

Vzpomínám, že jsem byl trochu zaskočený počtem běžců. Byla to velice skromná účast, pravděpodobně díky tomu, že šlo teprve o druhý ročník. Každopádně jak jsem se tak rozhlížel, začal jsem pociťovat nervozitu. Připadalo mi, že každý z běžců na tom musí být fyzicky mnohem lépe jak já. Opět se mi v hlavě honí myšlenka, co tu mezi nimi děláš?

Tentokrát jsem si sestavil jednoduchou strategii založenou na respektu. Už poznám rozdíl mezi během po asfaltu a trailovým po kořenech stromů, bahně, trávě, nebo kamení. Navíc vzdálenost sedmdesáti kilometrů je poměrně slušná porce kroků. Poběžím tedy zvolna a primárním cílem bude dokončit závod ve stanoveném limitu, a pravda, doufal jsem, že nebudu poslední.

Hned po startu tohoto závodu vede cesta po cyklistických singletracích sportovního střediska Rabenberg, mezi stromy a po obnažených kořenech, na kterých to za mokra poměrně klouzalo. Vzpomínám jak vycházející slunce prosvítalo lesem a přihlížející diváci nás povzbuzovali na prvních metrech.

Trasa závodu vede především lesem, po lesních cestách, po trávě, ale i částečně po asfaltu. Profil tratě je mnohem členitější a stoupání střídá výklus z kopce. Běží se i na české straně hor, ale převážně však po té německé. Probíhá se i úsekem přibližně čtyř kilometrů, kdy trasa doslova kopíruje hraniční čáru, přičemž se probíhá velice úzkým příkopem vystlaným po stranách mechem. Jako v pohádce.

Rozmístění občerstvovacích stanic je vstřícné a nejdelší rozestup je asi deset kilometrů. Lze proto běžet poměrně nalehko, stačí jen záložní vak, nebo bidon s vodou. Tentokrát žádné kofeinové gely, zkusil jsem pouze proteinové tyčinky, ale více jsem spoléhal na pestrou nabídku občerstvovacích stanic.

Vzpomínám, že první krize mě potkala jako obvykle po třicátém kilometru a jako obvykle setrvala až do třicátéhosedmého kilometru. Následně jsem zase běžel poměrně lehce a bez větších problémů. Prudší kopce jsem vyšlápnul a pak zase běžel dál.

Obloha se brzy zatáhla a následně nás po většinu závodu doprovázel déšť. Napřed velice jemný, ale jak jsem se přibližoval k cíli, začalo více foukat a déšť sílil.

Další krize přišla těsně po šedesátém kilometru a de-facto mě doprovázela až do cílového stoupání. Stejně tak jak mi ke konci rychle těžkly nohy, začal se rychle zvedat prudký vítr a z černých mraků se spustil mohutný déšť. To už jsem naštěstí viděl cílovou bránu a bylo mi jasné, že si brzo sednu a dopřeju si odpočinku.

Můj první 70,3 km dlouhý ultratrail s převýšením 1.810 metrů dokončuji stylově celý zmáčený, unavený, šťastný a v čase 10:17:18 hodin. Vedle pořadatelského stanu dostávám rádler, který vdechnu ještě dřív, než dojdu pod plachtu a sednu si na lavičku. Chvilku sedím, koukám bezmyšlenkovitě na medaily a čekám až přejde největší slejvák. Déšť ale neutichá.

Když nad tím dnes vzpomínám, myslím, že ta skutečná radost ze zdolání této trasy dorazila až později, pravděpodobně někdy po příjezdu domů, když jsem ležel ve vaně a rekapituloval si celý ten dlouhý den.

Dnes, když píši tento článek, mám za sebou již další ročník tohoto závodu a s mnohem lepším výsledkem. Tenkrát to však byl přibližně rok od okamžiku, kdy jsem začal pravidelně běhat, od mých prvních tří zadýchaných kilometrů.

Jak jsem již prozradil, následující rok jsem se do Rabenbergu vrátil, z čehož plyne, že mi tento závod přirostl k srdci. Miluju jeho trasu, lesy Krušných hor jsou neodolatelně krásné. Rád běžím mezi stromy a dotýkám se přitom jehličí, listů a vzrostlé trávy. Člověk na té trase ztrácí mnoho fyzické síly, ale získává o to více vnitřní energie a rovnováhy.