Říkají, že jsem tvrdohlavý mezek, ale já vím, že mi tím chtějí pouze šetrně sdělit jak velký pitomec jsem a ve svém nitru s nimi musím chtíc nechtíc souhlasit. Jakmile si něco umanu a dostatečně se pro danou věc nadchnu, jsem téměř k nezastavení a mnohdy se chovám jak malý kluk, co vzdorovitě podupává nohou a křičí “Já to chci, já to chci zkusit”. No a tak jsem to zkusil - znovu.

Dolomity jsou místem o jehož návštěvu stojím už dlouhé roky, ale neustále sem ji odkládal. Vytrvale se každoročně vracíme na oblíbená místa v rakouských Alpách a italské Dolomity tak čekaly a čekaly.

Letos díky štěstí v loterii pro výběr startujících na Lavaredo Ultra Trail však dozrál čas a já se konečně podíval pod Tre Cime, pod světoznámou dominantu italských Dolomit.

Nechci předbíhat, ale když teď po sobě čtu poslední odstavec a vzpomenu si na toto mé prvotní nadšení, které vystřídaly smíšené pocity těsně pod vrcholem u Cima Piccola, musím se smát.

Semínko strachu

Příběh s názvem Lavaredo se ovšem začal psát daleko před samotným startem 28. 6. 2019 v malebném městečku Cortina, které každoročně hostí obrovské množství závodníků a jejich doprovod.

Abych se mohl závodu účastnit, musel jsem poprvé v životě dodat lékařské potvrzení, že jsem zdravotně způsobilý. Takové jsou italské zákony a bez lékařské zprávy bych nemohl nastoupit na start.

Zeptal jsem se tedy ženy, kde najdu svého obvodního lékaře a ta byla tak hodná, že mě zavedla až před dveře ordinace, jinak bych v mostecké nemocnici bloudil ještě dnes.

Domníval jsem se, jak vše bude pouhá formalita, vejdu dovnitř, požádám o razítko a podpis, a bude hotovo. Naivní představa, ale naivita je mé druhé jméno.

Sestřička mi měří tlak, načež v zápětí ještě jednou, jestli se nesekla, ale nesekla. Doktorka mi provede základní vyšetření jako u preventivky, kterou jsem několik let úspěšně ignoroval a vyslechl si jaký jsem lump, že o sebe nepečuji a na tyto prohlídky nechodím. Nakonec vytoužené razítko a podpis získávám, ale zároveň dostávám termín, kdy si mám dojít pro holtr, který mi bude v průběhu 24 hodin měřit krevní tlak.

Den, kdy jsem si vyzvedával holtr jsem si šel zaběhat už brzo ráno, protože jsem si nedokázal představit jak s tím budu moci trénovat a po 24 hodinách jsem se moc těšil až přístroj sundám. Během dne mi to každých 30 minut měřilo tlak a každou hodinu během noci. Takže jsem se vůbec nevyspal.

Sestřička vytiskla report a už sedím u doktora (můj obvoďák jsou vlastně jedni manželé lékaři, co se střídají). Doktor se dívá na výsledky a pak zvolá: “Jo, je to tam. Takže vítejte mezi hypertenzní pacienty. Hypertenze je nemoc nevyléčitelná a pouze se na ni umírá. …”.

Tak jako díky pane doktore, vím, že to byl pokus o žert, ale od té doby jsem se už moc nesoustředil. Uvědomil jsem si, že táta trpěl stejným problémem a nedopadlo to dobře.

Mám prej mimojiné sportovat, běh je ideální a pomůže mi snižovat krevní tlak, takže se vlastně nic neděje, že ano?

Dostal jsem předepsané léky na každý den a od té doby se mi honí hlavou páté přes deváté.

Lavaredo Ultra Trail 120 km (+5.800 m)

Na závod jsem se moc těšil. Miluji hory a jak už jsem psal, do Dolomit jsem se chystal dlouho. Cortina, kde je start i cíl závodu je obehnána skalisky a vyhřívána italským rozpáleným sluncem. Hotová pohádka.

Uličky jsou přeplněné lidmi, sportovní krámky na každém kroku a je vidět, že to tu sportem žije po celý rok.

Z rodinných důvodů jsme dorazili o den později a tak jsem musel zkrátit aklimatizaci, což bych už příště tolik nepodceňoval. Každičký den před závodem ve vysokých horách se počítá.

Trasa závodu vede na mnoha místech i ve výškách mezi 2.000 až 2.440 metrů, což už snadno potrápí neaklimatizovaného člověka. Zažil jsem to už při závodě GGUT a tak nějak byl připraven, že stejná situace se bude opakovat i zde.

Start závodu proběhl v pátek ve 23:00 za bujarého povzbuzování zaplněné Cortiny. Lidé nás povzbuzovali a potleskem vyprovázeli z města do okolních hor ponořených do tmy.

Jelikož panuje teplé počasí, organizátor změnil pravidla a vyřadil z povinné výbavy rukavice, čepici, dlouhé kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Běžím tedy v nejkratších kraťasech a v nejlehčím krátkém tričku co mám. Přesto mi není během nočního přeběhu i ve výškách nad 2.000 metrů nad mořem žádná zima.

Hodinky mi i přes noc na několika místech naměřily teplotu vzduchu až 23°C. Pouze na místech, kde jsme probíhali kolem řek se teplota dostávala níž až na stále krásných 16°C. Ideální podmínky.

Méně ideální podmínky panovaly na trase samotné. Ačkoliv první kilometry trasy vedly po pohodlných cestách, místy byla stezka úzká a tvořily se dlouhé zástupy pomalu jdoucích běžců, přičemž na mnoha místech jsme museli i zastavit a čekat až se vzniklá zácpa uvolní.

Člověk v těchto případech lehce znervózní a pak má tendence ztracený čas dohnat, snadno tak přepálí první část trasy. Opakoval jsem si ať zůstávám v klidu, že to jistě doženu.

Kilometry ubýhají, jde se mi dobře, připravené hůlky ani nepoužívám, až v druhém větším stoupání na Forc. Son Forca jsem je rozdělal a začal si místy pomáhat.

Noc byla krátká a už kolem čtvrté hodiny jsem zaslechl první ptačí zpěv jak vítá nový den. Stoupal jsem již kolem jezera Misurina a před sebou cítil první pořádný kopec, samotné Lavaredo.

Na vrcholu pod Cime Piccolo mi hodinky naměřily nadmořskou výšku 2.440 metrů a posledních několik kilometrů pod vrcholem jsem se dostal do první vážné krize.

Tepovka mi spadla na 99 tepů za minutu, ale nedokázal jsem opět dostatečně zásobovat plíce vzduchem. Šoural jsem nohu před nohu a škrábal se do kopce jak horolezec na posledních metrech pod vrcholem K2.

Často jsem musel zastavit, abych popadl dech. Několikrát jsem si potřeboval i sednout, uchopit hlavu do dlaní a říkat si, že teď není dobrý čas na to sebou praštit.

Bojoval jsem s návalem slz do očí, ani nevím proč. Cítil jsem se neskutečně špatně a musel se přemáhat znovu vstát na nohy a jít dál.

Teplota mezi tím pod rozpalujícím se sluncem strmě rostla a mě docházela voda.

Po deváté hodině jsem již stál na vrcholu a fotografoval tu nádheru. Kolem bylo mnoho dalších závodníků a turistů. Pár jich požádalo, zda bych je nevyfotil s Tre Cime v pozadí a já byl tak zblblý a vyčerpaný, že když mi poděkovali, já poděkoval taky.

Rozeběhl jsem se konečně z kopce od Tre Cime s vidinou příští zastávky Cimabanche, kde na mě čekají suché kraťasy a triko. Chvilku to šlo dobře, cesta byla opět pohodlná, ale netrvalo to dlouho.

Jak již víte, párkrát jsem si při závodech zvrtnul kotník a ne jinak tomu bylo i dnes. Naštěstí se doposud jednalo pouze o velice lehké podvrtnutí bez následků. Pouze takové to lehké šklobrtnutí, ale děsí mě, jak snadno se mi kotník poddává.

V půlce trasy před zastávkou Cimabanche je už slunko hodně vysoko a rozparádilo se natolik, že nestačím doplňovat tekutiny, kterých není nazbyt.

Během dne teploty vyšplhaly až na 38°C a já potím karamel. Prach z cesty víří pod nohama běžců a lepí se na zpocenou kůži.

V Cimabanche vyzvedávám dropbag a na chvilku si lehám než se konečně převleču. Kolem je mnoho lidí, co to zde vzdávají a končí svůj závod. Hodně lidí vypadá vyčerpaně, asi vypadám podobně.

Po dlouhé době se převlékám a vyrážím dál, vstříc dalším strmým kopcům.

Trasa v druhé polovině je mnohem náročnější z pohledu terénu, kterým je potřeba se drápat na další vysoké kopce. Když k tomu přičtete neskutečně rozpálené slunce, vyjde vám rovnice s výsledkem daleko za hranicí komfortní zóny. Ovšem s tím je ostatně vždy potřeba počítat, do toho jsem šel dobrovolně, nikdo mě nenutil.

Bože, jak já bych si dal vychlazené pivo. Tahle myšlenka mě provází na každém kroku. Pivo jinak nevyhledávám, ale teď mluvíme o výjimečné situaci.

Ani nevím jak jsem se dostal za další vrchol s názvem Forc. Lerosa na cca. 72. km, teď ovšem potřebuji seběhnout opět z nějakých 2.000 metrů dolů do 1.400 metrů, abych si mohl užít další výšlap na Forc. Col dei Bos ve výšce 2.300 metrů nad mořem.

Cestou doslova lemtám vodu z okolních řek a říček a přesto mám neustále pocit, že jí není dost. Místy je potřeba přebrodit řeku, což je pod rozpáleným slunce příjemné osvěžení. Ani nesundavám boty a užívám si chladivé vody, co mi hladí umořené kotníky.

Bohužel se však před každým vrcholem v těch vysokých kopcích opakuje stále stejný scénář, kdy sotva sunu nohu před nohu a naopak s přírustkem kilometrů se tempo ještě více snižuje.

Před vrcholem si již připadám jak totální troska, co si právě sáhla na nejhlubší dno svých schopností. Píchá mi na levé straně hrudníku a já zbaběle přemýšlím, jak vlastně poznat, že dostávám infarkt. Uklidňuji se tím, že to bych jistě poznal, sekl bych tu sebou na zem a už bych nevstal.

Co si budu nalhávat, celý den mě doprovází strach a psychicky na tom nejsem úplně nejlíp. Jsem na sebe naštvaný a křičím ve své hlavě sám k sobě, že jsem srab a posera. Ultra trailové závody vám poskytnou dostatečné množství času, kdy budete ve své hlavě řešit neuvěřitelné věci. Čím více zkušeností získávám, tím více mám pocit, že tyto závody nejsou ani tak o fyzické zdatnosti, jako o tom, dokázat vydržet tak dlouhou dobu venku sám se sebou. Největším nepřítelem budete sám sobě.

Šourám se z kopce za vrcholem, když se přede mnou rozprostře údolí, kde je na druhé straně ve vysoké výšce vidět chata, a já zvažuji, zda to je další stanice. Pokud ano, nejsem sto se dostat na stanici během hodiny, abych dokázal stihnout časový limit.

Došel mě jiný závodník, ukazuje směrem k chatě, a že to vypadá děsivě, vidět takhle kam jdeme. Odpovídám, že pokud je toto další stanice, nemůžeme stihnout limit. Dostávm odpověď, že je vlastně rád, že to nestihneme.

Teď jsem kapituloval. Vytáhnul jsem mobil z kapsy batohu, fotím si údolí, sotva se vleču kopcem dolů a píšu omluvnou zprávu své ženě, že to nedokážu. Je mi hanba.

De-facto jsem to už vzdal, šourám se jak smrt a kolem vidím ostatní jak dělají to samé.

Dojdeme však na rozcestí a stezka se náhle stáčí jiným směrem a vede opět směrem do kopce. Začínám si uvědomovat, že ta chata přes údolí nebude naším cílem, ten je někde jinde a jistě už né daleko.

Jelikož do kopce se mi jde o něco lépe než z kopce, zkouším opět natáhnout krok.

Rif. Col Gallina, kde je další časová brána a občerstvovačka nebyla opravdu daleko. Podmínka byla opustit stanici nejpozději ve 21:30. Pokud to nestihnete, nepustí vás dál.

Dorazil jsem dvě minuty před limitem. Stihl jsem do sebe vyklopit kelímek s kolou a běžím projít branou. Bohužel za branou už mě nechtěli pustit zpět na občerstvovačku abych si doplnil vodu, která mi došla. Sedám si na zem a píšu o neuvěřitelném štěstí ženě. Zvažuji své schopnosti. Jsem sice totálně vyčerpaný, do kopců už sotva lezu, nedokážu je udýchat ačkoliv tepovku mám furt někde kolem 110 tepů za minutu, stále mi píchá na levé straně hrudníku, kotník se ale zdá v pořádku a tak vyrážím dál.

Vím, že to nebude jednoduchý, je to sice jen nějakých 8 km na další stanici a další časovou bránu, ale musím překonat Rif. Averau, vrchol ve výšce 2.416 metrů nad mořem. Nejsem už v nejlepší kondici, plácám se vlastně na dně svých možností. Přesto jsem směle vykročil a vytahuji čelovku na další noc v horách.

Odpuste mi nepřesnost, ale tuhle část trasy už mám v mlze. Myslím, že to bylo ještě během těchto 8 km, kdy bylo potřeba překročit několik brodů, ale možná to bylo ještě před občerstvovačkou, co jsem právě opustil. Tak jako tak, byl večer, teplota klesala a já si již nechtěl máčet nohy ve studené vodě. Tak jsem si asi dvakrát sundaval boty i ponožky, abych si je nenamáčel. Tedy, další zdržování v momentě, kdy hraji o každou minutu.

Jak jsem již psal, o této etapě si pamatuji nejméně. Vím jen, že vysoko v kopcích jsem opět sotva popadal dech, terén byl hodně kamenitý, kolem sebe jsem potkával už jen totálně vyčerpané lidi. Jeden ital si dokonce povídal sám pro sebe, ale zkoušel si italsky povídat i semnou, nebo s dvěma číňankama, ale bez úspěchu.

Za vrcholem Rif. Averau, kde jsem dostal teplý čaj jsme se klouzali po kamenech dolů, jedna číňanka zde neustále padala a já se ji neustále ptal, zda je v pořádku až jsem této dvojici raději utekl, jinak bych díky starosti o druhé nemusel stihnout limit.

Pak přišlo další mírné stoupání, kde potkávám ostatní závodníky a jeden zde zápasil s čelovkou. Míjeli ho dva poláci a jen jsem zaslechl jak jeden povídá, že mu neumí pomoci a šli dál. Já pochopil, že nešťastníkovi s rozbytou čelovkou stačilo pouze posvítit na ruce, aby si čelovku dokázal opravit.

Snažím se dohnat ztrátu a tak natahuji krok, když v bolesti klesám k zemi a chytám se za pravý kotník. Ano, ten pravý kotník, který už toho zažil tolik.

Došel mě ten s rozbitou čelovkou a ptá se, zda jsem OK, odpovídám, že jistě, lépe mi snad nikdy nebylo. Ne, to mi znělo jen v hlavě, ale nahlas jsem řekl pouze “Ano, to bude dobrý”.

Zvedám se a jdu dál. Kupodivu nepajdám a kotník po chvilce už ani nebolí. Asi už kluk zlobivá ví, že mu je to prd platný.

Bohužel však kontroluji čas od startu závodu, odpočítávám hodiny a zjišťuji, že je právě půlnoc a já nejsem ani u stanice. To znamená jediné, nestihl jsem limit.

Přicházím na stanici a už z dálky vidím a slyším jiné tři závodníky jak přemlouvají organizátory, aby je pustili dál. Nepustili.

V dálce ve tmě pozoruji dlouhý zástup čelovek jak stoupají do dalšího kopce. Tam se už nepodívám. Závod mi tak končí pouhých 20 km před cílem, přibližně 15 minut po časovém limitu.

Jsem vyčerpaný jako nikdy, není mi vůbec dobře, držím pohromadě jen silou vůle a ta vůle mi šeptala, že pokud bych to stihl, šel bych dál i za cenu, že bych se do cíle doplazil.

Organizátoři však mají svá pravidla, své zkušenosti a ty je potřeba respektovat.

Sedám do připraveného vyhřátého autobusu, čekáme na ostatní z trati a následně nás odvážejí k zimnímu stadionu v Cortině.

Rád bych vám řekl na co všechno jsem myslel, ale já nevím, kde začít. Bylo toho tolik.

Omlouvám se, pokud jste čekali podrobný technický popis trasy, ale jak už asi víte, tato svá dobrodružství více popisuji jako svůj životní příběh.

Nejsem a nikdy jsem nebyl nadaný sportovec, který neustále zdokonaluje své zářivé schopnosti. Jsem průměrný kluk, snílek, který má pouze tvrdou palici, co ho tlačí vždy o kousek dál, proti všem předpokladům a zdravému rozumu.

Nikdy se tu nedočtete jak pokořuji rychlostní limity, jak běhám/jdu podobné závody s prstem v nose, to ostatně asi nikdo z účastníků, ale vždy se tu dočtete o boji s démony jednoho zoufalce. O tom jak má strach, že je celý svůj život vlastně míň než průměrný, ale nenechá si to líbit.

Život je příliš krátký, abych seděl na zadku a litoval se, že mi není dáno. Tak si vezmu tolik, co poberu a poperu se s tím, co mám. Kurva, a mám toho furt zatraceně hodně! Jak se zpívá v jedné písni, dokud ještě žijem, je všechno OK.

Profil prošlé trasy

Statistika

  • Ušlá vzdálenost podle dat pořadatele: 102,5 km
  • Hodinky mi naměřily: 112,8 km (nepřesnost díky GPS signálu v horách)
  • Nastoupané metry: 4.950 m
  • Čas: 25 hodin 17 minut
  • Spálených kalorií: 13.110 kcal
  • Doba zotavení: 120 hodin
  • Průměrná tepová frekvence: 117 t/m
  • Pocit: špatný
  • Spotřebovaných gelů GU s příchutí máta: 2x
  • Spotřebovaných energetických tablet GT Sport: 4x
  • Procento finišerů: 71,8%

Předchozí článek