Budík mi začal zvonit vedle hlavy přesně ve 4:00 ráno, kdy za okny byla ještě černočerná tma. Obtížně rozlepuji ospalé oči a neochotně sunu nohy z postele. Dnes není dobrý den na běhání, dnes se mi nechce ani z postele, natož abych se teď vypravil do přibližně 80km vzdáleného Rabenbergu v Krušných horách, kde budu startovat na mém již třetím ročníku Saxoprint SachsenTrail.

Nakonec jsem se odhodlal a vyrazil do probouzejících se chladných krušnohorských lesů. Předpověď počasí slibovala slunečný den a teploty kolem 20°C, ale teď ráno mi teploměr v autě ukazoval pouhých 10°C a cesta se místy ztrácela v ranním oparu.

Pomalu jsem se přibližoval k Rabenbergu a mé dnešní odhodlání běžet ultra-trail bylo stále chabé. Cítím se unaveně, ospale a bez chuti. Nezačíná to rozhodně podle představ z předchozích dnů, kdy jsem se na start závodu těšil.

Vyzvedávám si ve stanu svůj startovací balíček a opět budím u ostatních běžců nechtěnou pozornost se svými abnormálně velkými lýtky. Kluci, co ve frontě na číslo trousili poznámky na jejich velikost si mysleli, že patřím mezi místní, tedy, že česky nerozumím. Cézar, i takto jsem byl již častován na jiných běžeckých závodech, nemluvě o nespočtu ostýchavých pohledech.

Vracím se k autu a dojídám svou snídani. Snažím se myslet na krásná místa, která mě dnes na trase čekají, na úzké singletracky mezi stromy, na mechem a borůvčím zarostlé koryto tvořící státní hranici, ale nic nepomáhá. Dnes nemám svůj den.

Před startem si ještě odskočím na toaletu a do koridoru mezi ostatní běžce se líně řadím až pár minut před startem. Rozhlížím se kolem sebe a vzpomínám jak jsem tu v roce 2016 stál poprvé s nepříjemným pocitem, že sem mezi všechny ty vysportované ultra běžce nepatřím.

SachsenTrail UltraRun 70,3 km (+1.810 m)

Konečně zazněl startovní výstřel a nohy se daly do rytmického pohybu. Vbíháme do lesa a náhle znejistím, takto si první metry trasy nevybavuji. Naštěstí zanedlouho už jsme na místním singletracku a ve vláčku se řítíme krásnou technickou pasáží, kvůli které mám trailrunning tak rád a kvůli které se na tento závod stále vracím.

Nasadil jsem od samého počátku na mé schopnosti poměrně svižné tempo a držím se první skupinky běžců. Přeskakuji kameny a kořeny, probíhám mezi stromy a pomalu cítím jak se mi zvedá nálada.

Až na těch pár prvních metrů po startu se již zbytek trasy shodoval s předchozím ročníkem, ale přesto jsem si všechna ta krásná místa s chutí znovu užíval. Teplota se držela na příjemné hranici a vše šlo až podezřele hladce. Pokud to tak půjde dál, mohl bych letos překonat loňský čas, ale raději na to nemysli ať to nezakřikneš, říkal jsem si.

To už ale bylo pozdě. Nenápdně a velmi pozvolna se začalo něco nepěkného vařit v mém žaludku a střevech. Cítil jsem jak zpomaluji tempo a čím dál častěji se rozhlížím kolem trasy kam bych si mohl případně odskočit. Nechtělo se mi a snažil se tu potřebu zahnat za pomoci černé vúdú magie, ovšem marně.

Na 54. km jsem to už vzdal. Zaříkávání nepomohlo.

Zajímavé, jak když už si myslíte, že vás nemůže nic moc překvapit, vždy se něco nového najde. Tak jsem si prošel novou zkušeností během běžeckého závodu a mohu tak směle zařadit střevní potíže vedle migrény a vymknutého kotníku jako stav neslučitelný s vůlí závodit.

Zbytek závodu jsem se už pouze snažil neztratit tolik času a chvilkami jsem ze sebe zkoušel ždímat maximum. Moc to ovšem nešlo. Přesto dobíhám v čase 9:07:22 hod, což je stále lepší čas než při mé zdejší premiéře, bohužel však o 17 minut horší čas než v předchozím roce.

Letos mi štěstí nepřeje. Naopak smůla se mi lepí na paty kamkoliv se hnu.

Uzavírám tak měsíc červen s celkově čtyřmi závody, kdy dva byly z kategorie ultra. Celkem jsem zaběhl 450 km a nastoupal 12.000 metrů. Zároveň jsem dnes tímto závodem oslavil své 43. narozeniny a do dalších dnů odhodlaně vykročím s cílem zlomit onu pomyslnou smůlu. Příště budu zpět v Alpách a tak bych trochu toho štěstí uvítal.