Stojím v příkrém svahu zapřený rukama o kolena, zprudka se nadechuji a vydechuji, ale stále nedokážu vehnat dostatek vzduchu do plic, abych mohl být při výstupu alespoň o něco rychlejší. Jakmile vystoupám do nadmořské výšky nad 2.200 m, začínám se zadýchávat. Sotva ujdu pár pomalých kroků, mám pocit, že mi schází kyslík a hlava odmítá jít dál. Tohle bude dlouhý den.

Grossglockner Ultra-Trail byl v loňském roce můj zcela první alpský závod a pěkně mě tu v těch vysokých a technicky náročných kopcích vytrestal za mou drzost účastnit se v době, kdy jsem byl ještě trailovým zelenáčem.

Před rokem jsem byl schopen zdolat pouze první část trasy z Kaprunu do Kals, kde jsem to vzdal jednak, že jsem byl KO, a pak, že budu-li z Kals pokračovat, zcela jistě budu zastižen bouřkou.

Bouřka je něco, čemu se snažím ve vysokých kopcích raději vyhnout a přesně tak jsem udělal i během předchozího závodu Hochkönigman, kdy jsem sice do cíle dorazil, ale seběhl jsem z trati a vyhnul se vrcholu Hundstein, kde v tu dobu byla černá mračna.

Mimochodem právě tato má druhá zkušenost z Alp na trati Hochkönigman mě donutila přehodnotit můj letošní plán účastnit se Grossglockner Ultra-Trail na trati GGUT 110. Uvědomil jsem si, že jsem ve zdejších kopcích stále hodně pomalý a tak zcela jistě nebudu schopen dokončit závod do sobotního večera a budu venku opět v době, kdy tu hrozí bouřky.

Rozhodl jsem se proto přeregistrovat z trati GGUT 110 na GGT 75, tedy trail dlouhý 75 km s +4.000 m převýšením. Zdejší trasa je technicky velice náročná a tak jsem věděl, že mě to tu dost potrápí, abych byl schopen dokončit závod do sobotního večera a vyhnout se tak případné bouřce.

Abych se v kopcích alespoň trochu aklimatizoval, v týdnu před závodem jsem si vyběhl od jezera Zellersee na vrchol kopce Hundstein, podívat se na místo, kterému jsem se minule raději vyhnul. Tentokrát to byla snadná cesta za krásného slunečného počasí.

Než jsem v sobotu o páté hodině ráno vyběhl na trať závodu z Kals am Grossglockner, ještě jsem v týdnu několikrát oběhl jezero Zellersee a užíval si zdejší nádherné Alpské scenérie. Mám to tu moc rád a ochotně se sem každoročně vracím.

Grossglockner Trail 75 km (+4.000 m)

Ale zpět k závodu. Jak jsem již zmínil, tentokrát vybíhám z Kals a cíl nás čeká v Kaprunu. Trasa GGT 75 je letošní novinka a tak i samotné organizátory zaskočila skutečnost, že během startu v Kals byla ještě poměrně tma a čelovka nebyla mezi povinnou výbavou, pouze jako doporučená pro případ, že někdo nebude v Kaprunu před setměním. Přesto se rozhodli start neodkládat a pustili nás na trail.

Jako první kopec nás čekal poměrně náročný výšlap k chatě Stüdlhütte, odkud běžně míří výpravy na nedaleký Grossglockner. První část trasy byla ve znamení velmi příkrého stoupání, kdy jsme si takto zkracovali cestu mezi serpentýnami. Pár kilometrů po startu jsem tak viděl kolem trati první lidi jak hluboce oddechují a perou se s tímto strmým kopcem.

Taky jsem měl jazyk na vestě, ale ještě to nebylo nic tragického. Navíc po zdolání této části trasy se před námi cesta rozestoupila a kolem trati se objevila první mohutná skaliska. Vcházíme do údolí, odkud už na jeho protější straně shlíží ranním sluncem ozářený velikán Grossglockner. Byl to nádherný pohled a připisuji organizátorům jedničku s hvězdičkou za zvolenou trasu.

Stoupáme po pravém svahu údolí výš a výš směrem ke Grossglockneru až ke zmíněné chatě Stüdlhütte (2.801 m), odkud nás čekal sestup zpět do Kals. Cestou dolů jsme se napojili na trať GGUT 110, po které už proudili závodníci s červeně značeným startovním číslem.

Organizátor umožnil všem účastníkům GGT 75 trati ponechat si v Kals dropbag, ale toho jsem nevyužil. Věděl jsem, že po prvních 25 km nebudu mít potřebu se převlékat do suchého, a raději jsem se v Kals ani příliš nezdržoval.

Trasa z Kals již pokračovala po trase GGUT 110 a dalším vrcholem byl Kalser Tauern (2.518 m). Zpočátku je zde mírné stoupání a trasa vede nádherným širokým údolím, kde je možné i pohodlně běžet. Pak se ovšem profil tratě opět prudce zvedá a před samotným vrcholem už se jedná o vysokohorskou turistiku.

Zde, před vrcholem Kalser Tauern, jsem se začal prát s vysokou nadmořskou výškou. Nedokázal jsem udržet rychlost výšlapu a čím byl kopec prudší, zpomaloval jsem a častěji potřeboval zastavit, abych popadl dech.

Sílu v nohou jsem cítil, věděl jsem, že tam je, ale nedokázal jsem dostatečně zásobovat plíce. Zhluboka jsem se nadechoval a prudce vydechoval zapřený rukama o kolena v prudkém svahu. Začal sem tušit, že tohle bude dlouhý den.

Byla to velká úleva v momentě překročení hřebenu. Už jen malý kousek pod kopcem nás čeká další občerstvovačka na Rudolfshütte a tam jsem si plánoval více odpočinout.

Chtěl bych opět pochválit organizátory za skvělou přípravu, na každé občerstvovačce byl dostatek všeho, jídla i pití. Nic mi tu nescházelo.

Jakmile jsem se trochu oklepal po namáhavém výstupu, začal jsem sbíhat níže do údolí, abych se pustil do posledního výšlapu na vrchol Kapruner Törl. Pak už to bude jen z kopce až do cíle v Kaprunu.

Byl jsem neskutečně naivní. Myslel jsem si, že už to bude poměrně snadné, ale Kapruner Törl leží ve výšce 2.639 m a situace s problémem zásobit plíce kyslíkem se opakovala. Opět se čas vleče a rychlost upadá. Jak jsem říkal, tohle bude delší než jsem si myslel.

Několik slov k terénu zdejší trasy, není to žádná procházka rozkvetlou zahradou. Jedná se o nefalšovanou vysokohorskou turistiku, kdy musíte překonávat hromadu viklajících se kamenů, kde jsou vám hůlky většinou jen na škodu, musíte překonávat sněhová pole, kde si je potřeba dávat pozor ať neuklouznete z prudkého svahu o pár desítek metrů níž. Nemáte-li zkušenosti, zpomalíte a s tím je potřeba počítat.

Byla to úleva, když jsem konečně zdolal poslední hřeben a před sebou už cítil pouze kopec dolů až do Kaprunu. Celkově jsem byl mile překvapen jak jsem se letos zlepšil v sebězích. Byl jsem si tu vcelku jistý v botách a vždy jsem cestou z kopce doběhl a opět předběhl většinu těch, co si mě v kopcích vzhůru namazali na chleba.

Když jsem tu zmínil boty, zvolil jsem letos obuv od La Sportiva, konkrétně Lycan a byl z nich nadšený. Jsou sice poměrně tvrdé, ale podrážka dokonale držela a párkrát mi zachránila kejhák.

Světlo, před doběhnutím na další a poslední větší občerstvovačku u kaprunské přehrady, pozvolna sláblo, ale především díky zatahujícím se mrakům. Začal jsem tušit, že opět neuteču před bouřkou, ale tentokrát jsem byl odhodlaný pokračovat stůj, co stůj.

Naštěstí mě bouřka minula. Zaslechl jsem sotva pár zahřmení a zahlédl několik problesknutí, ale v bezpečné vzdálenosti přede mnou. Díky za to.

Na poslední občerstvovačce se začínám nekontrolovaně klepat zimou, ale to už znám a vím, že tak mé tělo reaguje když se zastavím. Obsluhu na občerstvovačce to asi trochu zaujalo, ale mě to z rovnováhy nerozhodilo. Jen jsem se oblékl do nepromokavé bundy a vyběhl do silného deště na poslední kilometry trati. Byla to hotová romantika. Kolem vás naprosté ticho, pouze občas narušené cinkotem kravských zvonů a déšť, co bubnuje do kapuce nepromokavé bundy.

Odsud to šlo už velice snadno a organizátoři nás nechali proběhnout i tunely, tak běžím poměrně rychle. Zase dobíhám další a další závodníky, někteří jen jdou, ale někteří také stále běží. Bohužel však světla rychle ubívá a jakmile dobíhám do temného lesa, musel jsem vytáhnout přichystanou čelovku.

Poslední kilometry před Kaprunem mě to najednou přestalo bavit. Ne, že bych přestal běžet, ale jak padla noc, běželo se z kopce dolů a nebylo nic vidět, přestal jsem si to jednoduše užívat. Chtěl jsem jen proběhnout cílovou páskou, a jít se vysprchovat.

Naštěstí už to netrvalo dlouho a protnul jsem cíl s časem 17:21 hodin. Hotovo, dokončil jsem závod, který řadím mezi ty nejvíce technicky náročné, co jsem kdy prozatím obsolvoval.

Cítím se fyzicky velice dobře a silně. Dokázal jsem z počátku držet tempo i v prvním příkrém kopci, běžel jsem tam, kde jsem si na technické stezce troufl. Začal si i více věřit při sebězích a celkově jsem méně častěji používal hůlky, které jinak člověka poměrně dost zdržují. Přesto si je budu brát i při dalších náročnějších závodech, jelikož při prudších výstupech poměrně dobře pomáhají i za cenu, že pak druhý den necítíte ruce.

Co mě však zaskočilo, byla reakce na vysokou výšku a neschopnost rychle zásobit plíce kyslíkem. Tohle pokud by se mi podařilo lépe zvládat, mohl jsem být možná i mnohem rychlejší.

Zároveň jsem se poučil z minula, kdy mi ve zdejších kopcích docházela často voda. Letos jsem nesl 2l a pokaždé je poctivě doplňoval, jednak na občerstvovačkách, nebo z okolních pramenů. Dokonce jsem se díky rezervě mohl v jeden okamžik podělit o část vody s jiným závodníkem, kterému v kopci před Rudolfshütte došla.

Podtrženo, sečteno, díky za další krásný den v Alpách a možnost poprat se sám se sebou, za další cenné zkušenosti, které jak doufám mi pomohou v budoucnu.

Takže příště opět o chlup lépe, ano?!