Předávám laborantce zkumavku označenou mým jménem, ona se podezíravě zamračí a překvapeně se mě ptá, zda se omylem nejedná o vzorek krve a ne moči. Přiznávám, i já jsem byl dost zaskočený, když jsem doma zkumavku viděl naplněnou. Ten den jsem si ještě myslel, že to celé nebude tak zlé.

Zimní příprava

Tento můj příběh se začal psát už 28. listopadu 2022, kdy jsem odstartoval více jak čtyř měsíční přípravu na závod 100 Miles of Istria, kam jsem se přihlásil na plnou 100 mílovou trasu.

Moc jsem si přál zlomit prokletí, kdy jsem v minulosti opakovaně tuto trasu nedokončil pro vymknutý kotník. Plánoval jsem důkladnou přípravu a byl jsem odhodlaný tomu věnovat maximum.

Našel jsem si na internetu tréninkový plán pro 100 mil založený ne na uběhnutých vzdálenostech, ale na časech jednotlivých běhů. Součástí připravy byly i posilovací tréninky, především středu těla, ale i cviky pro zlepšení stability.

Jelikož většina přípravy probíhala v zimním období, řešil jsem jak trénovat dlouhé hodiny venku, kdy se zaručeně propotím a následně prochladnu. Jako mladému mi diagnostikovali chronický zánět ledvin a jako jedinou radu do života jsem dostal předcházet prochladnutí.

Zakoupil jsem si tedy ledvinový pás z merino vlny a poctivě ho pro víkendové dlouhé běhy používal. Přesto jsem dva týdny před závodem zjistil, že jsem pravděpodobně prochladnutí neunikl.

Zánět ledvin se pozná tak, že vaše moč je zkalená krví, ale v mém případě to vypadalo o něco víc dramaticky. Byl pátek, kdy jsem to zjistil, zároveň jsem se necítil ani v nejlepší kondici. Ten den jsem se vrátil z běhu dost unavený a naštvaný, že nemám energii, naopak, připadalo mi, že poslední dny tu energii podezřele rychle ztrácím.

Přesto jsem víkend nevynechal a šel běhat. Byl regenerační týden, to znamenalo kratší výběhy. To nějak zvládnu, říkal jsem si, a nakonec jsem to skutečně ještě přetrpěl. Každopádně v pondělí jsem šel se vzorkem moči ke svému lékaři, ten mě s ním poslal do laboratoře a nechal mi udělat všemožná vyšetření. Poslal mě na sono ledvin a ve finále mi předepsal antibiotika, plus nějaké prášky na "něco" s krví (už si ani nevzpomínám, co přesně to bylo) a jediné na co jsem u toho celou dobu myslel, bylo zda to stihnu vyléčit do startu závodu.

V úterý ráno se probouzím, beru si prášky a jdu se nasnídat.

Netrvalo dlouho a letím zvracet na záchod. Navíc dostávám bolesti do levého boku a svíjím se v křečích. To už žena volá sanitku a celý můj příběh záhy eskaluje.

Zvracím v sanitce, zvracím na centrálním příjmu, svíjím se v bolestech, ale sono ledvin znovu nic neukazuje. Odváží mě na urologické oddělení s podezřením na ledvinovou koliku, dostávám nádobu do které mám močit, pro případ, že vyloučím nějaký ten ledvinový kámen.

Prošel jsem i CT vyšetřením, ale nic nenašli. Přesto se dva dny neustále svíjím v bolestech.

Tak znovu na CT, tentokrát s kontrastní látkou. Pak už to šlo rychle. Chvilku poté, co přišly výsledky, zavolal si mě doktor aby mi ukázal záběry, kdy kontrastní látka uniká proraženou ledvinou ven.

Páni, proraženou ledvinou? Jak, kdy, čím?

Konec snu

Nedokázal jsem si vybavit jedinou možnou příčinu, kdy bych se do ledviny udeřil. Pouze jednou jsem v daném týdnu na trailu zakopl, ale neupadl jsem. Pád jsem vybral, jen jsem sebou víc trhnul.

De-facto do dnes netuším, čím přesně jsem si dokázal ledvinu prorazit. Stále je mi to záhadou.

Byl mi zaveden stent mezi poraněnou ledvinu a močový měchýř, dostal jsem cévku a ve stejný okamžik mě jako mávnutím kouzelného proutku silné bolesti opouští.

Fajn, už vím co mi je a není to dobrý.

Dva týdny před závodem se dozvídám, že mé čtyři měsíce těžké přípravy byly k ničemu.

Ležím na nemocničním lůžku a zatínám zuby abych zarazil slzy, co se mi draly do očí. Kurva! Kurva!

4 měsíce, 1.547 km, 34.050 nastoupaných metrů. To všechno pro jediný závod.

Několik dnů si mě nechali v nemocnici a poraněná ledvina se pomalu čistila. Následně mi cévku vyndali a poslali domů, že za další měsíc vyndají i zavedený stent.

Díky stentu jsem však stále nemohl běhat a i delší procházky mi dělaly problém. Ono jak se člověk hýbe, ten prevít uvnitř se vrtí a kroutí a ačkoliv to vyloženě nebolí, není to nic příjemného.

Trvalo to téměř dva měsíce od poranění, kdy jsem si šel znovu zaběhat. Věděl jsem, že to nebude dobrý a ze začátku se budu muset krotit.

Doporučení od doktorů zněly jasně, nepřetěžovat minimálně ještě další měsíc a až po příštím kontrolním vyšetření se bude vědět co dál.

Nakonec vše dobře dopadlo. Kontrolní vyšetření neukázalo nic špatného a dnes už mohu blbnout jako dřív ... jako dřív.

Jenže ono už to není jako dřív.

Vynechání závodu v Chorvatsku mě dost psychicky utlo. Já jsem pouhým hobby běžcem a vůbec si nedovedu představit, jak něco takového musí prožívat profesionální sportovec v případě mnohem důležitějšího závodu.

Chamonix

Mám naplánovaný ještě jeden závod. Usmálo se na mě štěstí a byl jsem vylosovaný pro start na trati CCC v rámci UTMB, který se koná začátkem září v Chamonix.

Červen věnuji pozvolnému návratu, červenec a srpen trvdé přípravě. Takový byl můj plán.

Jenže pozvolný návrat drhnul. Vůbec mi to nešlo a marně jsem hledal dostatek sil. Vůbec to není tak, že tělo si pamatuje, že stačí pár dnů a všechno je zpět ve starých kolejí.

Začátkem července mi bylo jasný, že za další dva měsíce se nedostanu do takové formy, abych zvládl 100 km dlouhý závod s převýšením 6.000 metrů ve vysokých horách. Zvládnul bych se přichystat tak, že bych to nějak protrpěl a možná se do cíle i dostal, ale ...

Pan primář na urologii mi při kontrolním vyšetření odpovídá na mou poznámku o promeškaném závodě, "Berte to tak, že jste taky mohl umřít.".

Stejnou poznámku jsem si vyslechl i od mého obvodního lékaře, když mi podepisoval souhlas s účastí na CCC závodě s podmínkou, že když budu cítit problémy, závod ukončím. Tak moc jsem tenkrát naléhal abych ten podpis získal.

Stojí mi to opravdu za to?

Do konce června jsem si dal termín k rozhodnutí, co bude dál. Nakonec jsem se přihlásil k mému UTMB účtu a svou účast na letošním ročníku CCC stornoval.

Letos žádný závod nebude.

Má hlava je v totálních troskách.

Turbulence

Chodím dál běhat, jezdím plavat k jezeru Most, kde pozoruji hladinu z mola a každičký tep mého srdce doprovází kakofonie myšlenek. Nahromadilo se toho mnohem víc, přišel jsem o možnost završit tvrdou zimní přípravu, a zároveň musím řešit celkové vyhoření, kdy jsem nespokojený zejména s profesní stránkou mého života.

Potřebuji teď čas na to dát se znovu dohromady, ani ne tak fyzicky jako psychicky. Srovnat si osobní cíle a najít jiný důvod probouzet se každičký další den, než jen pro tu pomíjivou uklidňující chvíli, kdy si sednu k milované ranní kávě.

Asi to zní dost depresivně, ale myslím, že to stále není tak špatný. Spoustu věcí si uvědomuji a vím, že všechno bude zase dobrý, musí být.

Ultra je o vytrvalosti, trpělivosti a snášení bolesti. Když během závodu pociťuju krizi, nemyslím na cíl, ale na příští občerstvovačku. Pokud už je energie povážlivě málo, říkám si, ještě další krok a když ho zvládnu, zvládnu i ten příští a další.

Semlelo mě to, ale stále jsem na trati. Bloudím, ale nevzdávám se. Ještě jeden krok, ještě jeden - a ještě.