Když vám něco nejde, tak to zkoušíte stále dokola, znova a znova. Nebo když se něčeho bojíte, není dobré před tím utíkat, ale postavit se strachu čelem. Já mám problém se zimou, nejraději bych v listopadu zalezl do chaloupky za pec, a na předzahrádku vylezl až v dubnu. Letos ne, letos se tomu postavím.
Šel bych si jinak standardně zaběhat kolem jezera nedaleko mého bydliště, ale proč bych to dělal, když si mohu jít zaběhat na mostecký autodrom v rámci prvního ročníku The Most Halfmarathon. Běžně tu burácí motory závodních aut, nebo motocyklů, tentokrát tu však bude fuňet několik běžců.
Temná obloha se k ránu začala pozvolna rozjasňovat, už byla i rozpoznat zmrzlá jinovatka na trávě a ve vesnici, kterou jsem akorát probíhal, se začal probouzet život. Ozýval se štěkot psů a první lidé vylézali ze svých obydlí. Rozbřesk bývá nejchladnější, ale netrvá naštěstí dlouho, jakmile vyleze sluníčko, zase se ohřeju.
Rok se s rokem sešel a na tento závod jsem se těšil pro jeho poklidnou atmosféru, trasu dlouhou 50 km s příjemným celkovým nastoupáním kolem 900 metrů. Trasa, je takový pohodový mix mezi trailovým a asfaltovým během, kdy vaše kotníky nebudou až tak trpět. Také, jak jsem již psal v reportu z loňského roku, Jizerská 50 RUN, je ideální vstup do ultratrailové disciplíny.
Znělo to jako by ten blesk udeřil sotva pár metrů daleko. Ozvěna burácela, mračna ztěžkla a zelektrizovaný vzduch byl prosycen bouřkou. Netrvalo dlouho a začaly z nebe padat obrovské kapky deště. Vzpomněl jsem si na všechny poučky, co dělat vysoko v horách za bouřky. Dívám se na trekové hole v ruce a zvažuji, jestli je už vhodný čas zbavit se jich, nebo zda stihnu doběhnout do horské chaty Glocknerhaus.