Vlastně nevím jak tento můj letošní ročník běžeckého závodu Jizerská 50 RUN popsat. Ostatně mi to také trvalo poněkud déle, co jsem se do psaní následujících řádků vůbec pustil. Trvalo mi než jsem si utřídil rozhárané myšlenky a rozhodl se, jakým způsobem se vyrovnat s tím, co mě letos na trati potkalo a doprovázelo téměř až do cíle. Těchto pár úvodních vět dává tušit, že dnes to nebude jen popis vlastního závodu, ale ponořím se trochu hlouběji to smyslu mého běhání.

Letos to byl můj již třetí ročník tohoto závodu. Vzpomínám jak jsem se na první těšil, na druhém si zlepšil čas a na třetím?

Takhle, napřed pár nudných detailů, které již znáte. Závod se běží po trase zimní Jizerské 50, tedy start je v Bedřichově, což je kus cesty z Mostu a tak nás čekalo opět jedno časné probuzení ve čtyři hodiny ráno a následovala poměrně dlouhá cesta. Ostatně tento den nás toho cestování čekalo poněkud více, jelikož ihned po dokončení závodu jsme vyráželi směr Strakonice, kam jsme se těšili na Dudácký festival.

Ale zpět k závodu. Myslím, že letošní podmínky byly naprosto ideální, nebylo horko, moc nepršelo, ale …

Pokud se podíváte na propagační materiály k sérii závodů běhej lesy, zaujmou vás slogany jako “Běhání ve městě je na houby, běhejte v lese”. Ovšem pozor, alespoň tedy v případě Jizerská 50 RUN je to více než zavádějící.

Ono si stačí pozorně pročíst popis trasy, především u bodu doporučené obuvi se dočtete, že po lesních cestách si zde téměř nezaběháte, pouze 20% trasy je po těchto cestách a zbytek je především asfalt a beton.

Během prvního ročníku jsem si toho moc nevšímal, byl jsem v Jizerkách poprvé a užíval si zdejší výhledy. Během dalšího ročníku jsem se soustředil na zlepšení výkonu a taky si trasy moc nevšímal. Bohužel letos to bylo jiné.

Jizerská 50 RUN 48 km (+900 m)

Vystartoval jsem v poměrně slušném tempu a držel si ho přes první kopce až téměř do polovic závodu, vypadalo to, že si letos doběhnu pro další zlepšený čas, jenže to nevydželo. Chmurná nálada z trasy a především terénu se mě pomalu zmocňovala někdy od 20. km a postupně sílila.

Před vyběhnutím na Jizerská 50 RUN jsem hodně trénoval právě na asfaltu a myslím, že jsem si k němu vypěstoval slušný odpor. Je zcela jedno, že trasa závodu vede lesy, furt je to pouze asfalt a beton.

Tak se stalo, že jsem se při závodu začal poprvé za celou tu dobu, nudit.

Doslova mě to začalo štvát a opakoval jsem si, že jsem přeci přijel závodit, ale pozornější z vás, kteří četli i mé předchozí popisy závodů již ví, že nepatřím mezi běžce, co závodí na krev. Nejsem již nejmladší a dobře si uvědomuji, že již nikdy nebudu trhat rychlostní rekordy a popravdě ani v tom nevidím smysl. Patřím mezi ty, co si běh chtějí užít. Mám radost, když jsem venku v krásné přírodě, klidně i celý víkend během dlouhého UltraTrailu. Beru to jako dobrodružství, ne hltání rychlostních rekordů.

Tak proč jezdím po závodech? Na to je jednoduchá odpověď, atmosféra, přátelé a ano, stále závodím. Někdy sám se sebou, někdy s někým kolem sebe. Ne s prvním, ani s druhým, ale vždy si najdete kolem sebe někoho, s kým máte chuť závodit a klidně to může být v půlce startovního pole, nebo i na jeho konci. Především ale rád poznávám nová místa, popřípadě se snažím posouvat hranice kam až jsem schopný doběhnout, dojít. Během závodu mám také zajištěné zázemí, nemusím si sebou na zádech nosit mnoho jídla a pití, snadno se občerstvím na stanicích.

Na letošním ročníku Jizerská 50 RUN jsem ale pochopil, že tento typ závodu mě už začíná nudit. Prostředí Jizerských hor je krásné, ale trasa samotná je v mých očích už nudná a sterilní. Nedokáže udržet mou pozornost. Schází mi kontakt s lesem, nestačí mi se na něj jen dívat. Chci se ho dotýkat.

Tak se stalo, že ze mě pozvolna během závodu vyprchávalo počáteční nadšení a chuť závodit. Chvilku jsem si vyloženě přál, abych byl již v cíli a mohl už konečně jet na Dudácký festival, ztrácím tu jen čas.

Nakonec jsem do cíle doběhl a nebyla to vyloženě ani katastrofa, průměrné tempo i se zastavením na každé občerstvovačce cca. 6,17min/km stačilo na výsledný čas: 5:04 hod, což dává odpověď i na otázku, zda Jizerská 50 RUN je skutečně dlouhá 50 km. Není, tedy jak který ročník, jelikož například ten loňský měl trochu odlišnou trasu na svém začátku a ta se na oněch 50 km skutečně natáhla, letos však nikoliv. Hodinky mi naměřili vzdálenost necelých 48 km.

Byl jsem tu naposledy. Příští ročníky již vynechám a najdu si raději jiný závod, závod, kde se lesů budu moci skutečně dotýkat, závod, kde budu moci běhat v terénu a nebudu se tak nudit stejně jako v případě tréninku doma ve městě.

Zamiloval jsem si UltraTrailové závody v horách, jsou sice velice náročné, ale zaručeně udrží mou pozornost. Mám rád náročné a bolestivé prudké výstupy, především pak ten pocit, když takový kopec i zdolám a stojím pak na jeho vrcholu. Ačkoliv nejsem na prvních pozicích, zažívám pocity vítězství. Nohy si ošoupu na tvrdých kamenech, zapráším nebo zaplácám boty bahnem a především oči dostatečně ukojím výhledy na horské vrcholy, na svítání, nebo západ slunce. Stejně tak vzrušující je i běh ve tmě, kdy si čelovkou osvětlujete jen část cestičky. Podtrženo, sečteno, od teď vynechám většinu závodů na asfaltu.

Většinu, ale budou i výjimky. Například mě letos čeká ještě jeden maraton, ale už teď se ho bojím, že to dopadne jako zde v Jizerkách. Pak to budou asi i nadále drobnější akce typu mostecký půlmaraton na autodromu, možná ale zůstane jen u něho.

Jsem běžec trailový, nepatřím na asfalt nebo beton.

Jsem běžec romantik, potřebuji krmit oči krásným okolím, východy a západy slunce.

Jsem běžec vytrvalostní, nechci trhat rychlostní rekordy, ale chci posouvat mou odolnost. Chci doběhnout dál, vyškrábat se výš.

Jsem tvrdohlavý snílek a i nadále si půjdu svou cestou ;)