Už jenom cesta do Ostravy napříč celou naší republikou byla dobrodružstvím sama o sobě. "Vem to přes Polsko, nebo přes Hradec, ale hlavně nejezdi po D1", radil mi kdekdo. Sedám do auta, narychlo kupuji elektronickou dálniční známku, vyrážím směr Praha a dál po D1 na Ostravu. Přeci to nemůže být tak hrozné, řekl jsem si. A takto započal můj dlouhý den za volantem mého auta.
Tento článek nosím v hlavě už opravdu hodně dlouho. Často, když si jdu zaběhat, přemítám v hlavě správná slova a hledám nejlepší obraty jak se vyjádřit. Ačkoliv jsem ho již tímto způsobem napsal několikrát, pokaždé, sednu-li ke klávesnici počítače, zaseknu se.
Na start dalšího závodu se stavím přesně po roce, ano, celý rok prosvištěl aniž bych se účastnil jakéhokoliv závodu. Nepředstavitelné, ale je to pravda. Navíc během tohoto roku se stalo mnohé a poctivě jsem před startem Baroko ultra natrénoval necelé tři měsíce. Ne, že bych snad celý rok neběhal, ale 1.385 km mám jindy odběhnuto nejpozději koncem dubna, letos to je až před startem závodu, tedy začátkem září. Počítal jsem s problémy a nic si nesliboval, ale skutečnost byla ještě zajímavější.
Říkají, že jsem tvrdohlavý mezek, ale já vím, že mi tím chtějí pouze šetrně sdělit jak velký pitomec jsem a ve svém nitru s nimi musím chtíc nechtíc souhlasit. Jakmile si něco umanu a dostatečně se pro danou věc nadchnu, jsem téměř k nezastavení a mnohdy se chovám jak malý kluk, co vzdorovitě podupává nohou a křičí “Já to chci, já to chci zkusit”. No a tak jsem to zkusil - znovu.
Byl to zcela neplánovaný výlet do 460 km vzdálených Trojanovic u Frenštátu pod Radhoštěm, kde se konal běžecký závod v rámci seriálu Rock Point - Horská výzva. Ještě začátkem května bych nečekal, že se letos do vzdálených Beskyd vypravím a už vůbec ne v rámci nějakého závodu. Člověk ovšem nikdy neví, co mu život nabídne a je pouze na nás, jak se k výzvám postavíme.