Do Prahy jsem jel s cílem dokončit letošní ročník Volkswagen Prague Marathonu v čase pod čtyři hodiny. Jiný cíl de-facto nemám, žádné katastrofální scénáře jako v případě mého prvního maratonu. Tak moc jsem se na to soustředil, tak moc jsem se tím stresoval až se vše sesypalo jako domeček z karet.
Stoupal jsem kamenitou stezkou stále výš, rozhlížel se kolem sebe a hledal povědomé stopy z loňského roku. Tady někde, během stoupání na vrchol Vojak (1.401 m n.m.) v chorvatském pohoří Učka jsem v předchozím roce odstoupil ze závodu a to jen pro mou absolutní nezkušenost. Letos jsem však nic neponechal náhodě, letos ten zatracený vrchol překonám!
Když vám něco nejde, tak to zkoušíte stále dokola, znova a znova. Nebo když se něčeho bojíte, není dobré před tím utíkat, ale postavit se strachu čelem. Já mám problém se zimou, nejraději bych v listopadu zalezl do chaloupky za pec, a na předzahrádku vylezl až v dubnu. Letos ne, letos se tomu postavím.
Šel bych si jinak standardně zaběhat kolem jezera nedaleko mého bydliště, ale proč bych to dělal, když si mohu jít zaběhat na mostecký autodrom v rámci prvního ročníku The Most Halfmarathon. Běžně tu burácí motory závodních aut, nebo motocyklů, tentokrát tu však bude fuňet několik běžců.
Temná obloha se k ránu začala pozvolna rozjasňovat, už byla i rozpoznat zmrzlá jinovatka na trávě a ve vesnici, kterou jsem akorát probíhal, se začal probouzet život. Ozýval se štěkot psů a první lidé vylézali ze svých obydlí. Rozbřesk bývá nejchladnější, ale netrvá naštěstí dlouho, jakmile vyleze sluníčko, zase se ohřeju.