K sepsání těchto několika málo řádků jsem nejpve dlouhou dobu hledal vnitřní odhodlání, a následně se mi do psaní už ani nechtělo. Ovšem nebylo by to fér, a je potřeba uzavřít můj běžecký rok 2018 se vším všudy, jak se sluší a patří. Pojďme si tedy připomenout finální katastrofu tohoto roku.
Vypadá to, že celý rok 2018 se mi nepodaří setřást smůlu, která se mi potvora přilepila na záda a doprovází mě kamkoliv se hnu. Přitom to měl být velkolepý rok, alespoň jsem si ho tak maloval. Věřil jsem, že se mi povede doběhnout 100 mílový závod na Istrii, srazím čas maratonské distance pod čtyři hodiny a celkově má fyzička strmě porostě do závratných výšek. Minimálně až do nebe …
Běžím z kopce na 48. km, kochám se krajinou a přemýšlím jak jsem si jen mohl myslet, že by se kolem Brna nemohl najít zajímavý kopcovitý terén pro trail running. Vždy jsem si říkal jaké mám štěstí, že mám nedaleko za domem Krušné hory z jedné strany a České středohoří z druhé. Nic extra jsem si od tohoto závodu nesliboval a o to víc jsem byl mile překvapený. No, chvílemi jsem byl překvapený až moc, jako třeba teď na 50. km pod kopcem.
Vlastně nevím jak tento můj letošní ročník běžeckého závodu Jizerská 50 RUN popsat. Ostatně mi to také trvalo poněkud déle, co jsem se do psaní následujících řádků vůbec pustil. Trvalo mi než jsem si utřídil rozhárané myšlenky a rozhodl se, jakým způsobem se vyrovnat s tím, co mě letos na trati potkalo a doprovázelo téměř až do cíle. Těchto pár úvodních vět dává tušit, že dnes to nebude jen popis vlastního závodu, ale ponořím se trochu hlouběji to smyslu mého běhání.
Stojím v příkrém svahu zapřený rukama o kolena, zprudka se nadechuji a vydechuji, ale stále nedokážu vehnat dostatek vzduchu do plic, abych mohl být při výstupu alespoň o něco rychlejší. Jakmile vystoupám do nadmořské výšky nad 2.200 m, začínám se zadýchávat. Sotva ujdu pár pomalých kroků, mám pocit, že mi schází kyslík a hlava odmítá jít dál. Tohle bude dlouhý den.