Ačkoliv se trasa svažuje již nějakou dobu, až nyní vbíhám na pohodlnější terén. Přidávám v tempu a snažím se dohnat ztrátu, kdy jsem opět, a dle očekávání, neúspěšně bojoval s vysokou nadmořskou výškou. Postupně sbíhám stále hlouběji do údolí, a už se pomalu chystám využít nadcházející sypanou cestu s klesajícím profilem k rychlejšímu běhu. Bohužel se to však nepovedlo, již pár kilometrů tuším malér.
Už toho mám dost! Vztekám se téměř od startu a nevypadá to, že se situace zlepší. Ty otravné mouchy jsou všude. Bzučí mi neustále kolem uší, narážejí mi do vlasů, často některou omylem vdechnu, dokonce mi lezou i do uší a nosu! Když je důrazně rukama rozeženu, okamžitě se slétnou zpět a vráží do mě, jako by mi chtěly říct, ať si na ně nevyskakuji. Vzdávám to, tenhle boj nemám šanci vyhrát.
Postupem času, jak mi přibývají produktivní roky, narůstá ve mně nepokoj a pocit všednosti, který mě uvrhá do stále častějších depresivních nálad. Myslím, že nemá cenu mé duševní rozpoložení hlouběji popisovat, není to nic unikátního a takových vypálených zahrad je na světě plno. Otázkou zůstává, co s tím?
Fouká silný nárazový vítr a pocitová teplota spadla někam k nule, přesto se právě usmívám na celý svět. Cítím se skvěle. Ozývá se první ptačí štěbetání a noční tma se pozvolna rozpouští ve světle mlhavého rozbřesku. Miluji tyhle okamžiky, přichází den, jsem vysoko v horách a je tu božský klid a mír.
Podzimní návštěvy Chorvatska nás běžně táhnou do oblíbené destinace Omiš, ale letos jsme se se ženou po kratší přestávce mohli těšit na tenisové městečko Umag. Jistě, každý z trochu jiného důvodu, ačkoliv procházky po pláži, posezení v restauracích a prodloužení léta milujeme oba dva stejně. Já se však navíc tešil na dlouho odkládaný závod 100 Miles of Istria.