Trasa závodu stoupala vysoko do hor, teplota však naopak nenápadně, ale zato vytrvale klesala a já plánoval, že se na příští občerstvovačce obleču do bundy. Je to už jen kousek, něco kolem 800 metrů. Přišlo to však náhle, tělo se rozklepalo chladem, že jsem už nedokázal udržet ruce v klidu a sundat si ze zad batoh, natož rozepnout jeho zip, byl nadlidský úkol. Bylo kolem desáté večer, všude kolem tma, ticho a já se pokoušel roztřesenýma rukama zapnout ...
První běžecký rok nebyl vůbec špatný. Dokázal jsem se přehoupnout z neběžce na člověka, co zvládne zdolat i 70 km dlouhý závod a to si prosím pěkně ještě celkem živě pamatuji na základní školu, jak jsem nesnášel všechny ty nekonečně dlouhé dvanáctiminutovky. Inu časy se mění a člověk nikdy neví, co mu přinese zítřek. Co třeba další závod?
Je to zvláštní, ale impuls proč jsem si vybral právě běh a nevrátil jsem se k horské cyklistice, kterou jsem provozoval před několika lety a díky níž jsem již jednou zredukoval svou tělesnou váhu, byl - no řekněme trochu zvláštní.
Povzbuzen posledním závodem a z radosti nad zdoláním pro mě klíčové maratonské vzdálenosti, těšil jsem se na další registrovaný závod v tomto roce. Vybral jsem si seriál trailových závodů Horská výzva a konkrétně čtyřiceti kilometrový závod u nás v Krušných horách.
Byl jsem přesvědčený, že mě tato vzdálenost nemůže už ničím zaskočit. Navíc jsem během zimní a jarní přípravy běhal i mimo asfaltové cesty a tak mě nějaký ten terén nezastaví.
Myslíte si, že to byl významný den v mém životě? Ano, tak trochu byl, ale nerad bych tuto událost přeceňoval. Jednoznačně to však bylo poprvé, kdy jsem ve svém životě uběhl vzdálenost 42,195 km.
Napřed si zavzpomínám na školní léta, na hodiny tělocviku a dvanáctiminutovky. Proboha jak já je nesnášel. Běhat stále dokolečka po celou dobu dvanácti minut na školním hřišti. Nekonečných dvanáct minut.