Chodím kolem váhy už několik měsíců a něco mi říká, že si na ni nemám stoupat. "Nedělej to, nechceš to vědět!", šeptá mi hlas v hlavě. No, udělal jsem to. Bylo nedělní dopoledne, den, kdy jsem si měl jít zaběhat v rámci ČEZ Christmas Run u nás v Mostě.
Ponořím hlavu pod hladinu a všechen okolní hluk produkovaný lidmi utichne. Projíždějící auta, malá vrtulová letadla, lidské hlasy, to všechno voda spolkne a jediné, co mohu slyšet, je zvuk bublin tvořených kopáním mých nohou, záběry rukou a vydechováním vzduchu ústy a nosem. To vše se opakuje v pravidelných rytmických intervalech, které mě dokonale uklidňují.
Předávám laborantce zkumavku označenou mým jménem, ona se podezíravě zamračí a překvapeně se mě ptá, zda se omylem nejedná o vzorek krve a ne moči. Přiznávám, i já jsem byl dost zaskočený, když jsem doma zkumavku viděl naplněnou. Ten den jsem si ještě myslel, že to celé nebude tak zlé.
Říkal jsem si, že mám závodní běžeckou sezónu uzavřenou a teď jen budu pobíhat kolem města a čekat na konec listopadu, kdy budu chtít začít s přípravou na příští rok. To jsem se ovšem přepočítal. Zahlédl jsem na Twitteru upozornění na nový závod nedaleko v Krušných horách a bylo zle.
Předpokládám, že to také moc dobře znáte. Napřed se pro něco impulzivně nadchnete a následně, jak se to začne přibližovat, počáteční nadšení z vás postupně vyprchává. Tak přesně tohle se mi letos stalo s Beskydskou sedmičkou.