Chodím kolem váhy už několik měsíců a něco mi říká, že si na ni nemám stoupat. "Nedělej to, nechceš to vědět!", šeptá mi hlas v hlavě. No, udělal jsem to. Bylo nedělní dopoledne, den, kdy jsem si měl jít zaběhat v rámci ČEZ Christmas Run u nás v Mostě.
Říkal jsem si, že mám závodní běžeckou sezónu uzavřenou a teď jen budu pobíhat kolem města a čekat na konec listopadu, kdy budu chtít začít s přípravou na příští rok. To jsem se ovšem přepočítal. Zahlédl jsem na Twitteru upozornění na nový závod nedaleko v Krušných horách a bylo zle.
Předpokládám, že to také moc dobře znáte. Napřed se pro něco impulzivně nadchnete a následně, jak se to začne přibližovat, počáteční nadšení z vás postupně vyprchává. Tak přesně tohle se mi letos stalo s Beskydskou sedmičkou.
Ačkoliv se trasa svažuje již nějakou dobu, až nyní vbíhám na pohodlnější terén. Přidávám v tempu a snažím se dohnat ztrátu, kdy jsem opět, a dle očekávání, neúspěšně bojoval s vysokou nadmořskou výškou. Postupně sbíhám stále hlouběji do údolí, a už se pomalu chystám využít nadcházející sypanou cestu s klesajícím profilem k rychlejšímu běhu. Bohužel se to však nepovedlo, již pár kilometrů tuším malér.
Už toho mám dost! Vztekám se téměř od startu a nevypadá to, že se situace zlepší. Ty otravné mouchy jsou všude. Bzučí mi neustále kolem uší, narážejí mi do vlasů, často některou omylem vdechnu, dokonce mi lezou i do uší a nosu! Když je důrazně rukama rozeženu, okamžitě se slétnou zpět a vráží do mě, jako by mi chtěly říct, ať si na ně nevyskakuji. Vzdávám to, tenhle boj nemám šanci vyhrát.