Fouká silný nárazový vítr a pocitová teplota spadla někam k nule, přesto se právě usmívám na celý svět. Cítím se skvěle. Ozývá se první ptačí štěbetání a noční tma se pozvolna rozpouští ve světle mlhavého rozbřesku. Miluji tyhle okamžiky, přichází den, jsem vysoko v horách a je tu božský klid a mír.
Podzimní návštěvy Chorvatska nás běžně táhnou do oblíbené destinace Omiš, ale letos jsme se se ženou po kratší přestávce mohli těšit na tenisové městečko Umag. Jistě, každý z trochu jiného důvodu, ačkoliv procházky po pláži, posezení v restauracích a prodloužení léta milujeme oba dva stejně. Já se však navíc tešil na dlouho odkládaný závod 100 Miles of Istria.
Už jenom cesta do Ostravy napříč celou naší republikou byla dobrodružstvím sama o sobě. "Vem to přes Polsko, nebo přes Hradec, ale hlavně nejezdi po D1", radil mi kdekdo. Sedám do auta, narychlo kupuji elektronickou dálniční známku, vyrážím směr Praha a dál po D1 na Ostravu. Přeci to nemůže být tak hrozné, řekl jsem si. A takto započal můj dlouhý den za volantem mého auta.
Na start dalšího závodu se stavím přesně po roce, ano, celý rok prosvištěl aniž bych se účastnil jakéhokoliv závodu. Nepředstavitelné, ale je to pravda. Navíc během tohoto roku se stalo mnohé a poctivě jsem před startem Baroko ultra natrénoval necelé tři měsíce. Ne, že bych snad celý rok neběhal, ale 1.385 km mám jindy odběhnuto nejpozději koncem dubna, letos to je až před startem závodu, tedy začátkem září. Počítal jsem s problémy a nic si nesliboval, ale skutečnost byla ještě zajímavější.
Říkají, že jsem tvrdohlavý mezek, ale já vím, že mi tím chtějí pouze šetrně sdělit jak velký pitomec jsem a ve svém nitru s nimi musím chtíc nechtíc souhlasit. Jakmile si něco umanu a dostatečně se pro danou věc nadchnu, jsem téměř k nezastavení a mnohdy se chovám jak malý kluk, co vzdorovitě podupává nohou a křičí “Já to chci, já to chci zkusit”. No a tak jsem to zkusil - znovu.